STARÁ ŠUMAVA A POŠUMAVÍ: Masopust představoval období hodování a veselí mezi dvěma postními dobami
Masopust, a zvláště několik posledních dní tohoto období, byl pro lidi v minulosti oficiálním svátkem hodování, během kterého bylo třeba se dosyta najíst. Pak následoval dlouhý čtyřicetidenní půst.
Masopust představoval období hodování a veselí mezi dvěma postními dobami. Během něj probíhaly taneční zábavy, zabijačky a také svatby. Vrcholí posledním čtvrtkem tohoto období, zvaným Tučný čtvrtek, spojeným se zabijačkou a hodováním. Poslední tři dny, tedy masopustní neděle, pondělí a úterý ,tedy přímo masopust, se konají různé rituální úkony, průvod masek, scénické výstupy a končí muzikou. Masopust končil v noci před Popeleční středou, kdy ponocný zatroubil na roh a rychtář všechny vyzval k rozchodu. Druhý den (na Popeleční středu) naposledy se konzumovaly mastné rohlíky s kávou nebo mlékem, a dopoledne byla povolena kořalka. Začíná znovu kolotoč roku. Slunce bude lámat ledy, velikonoce zasvítí zas v lukách. Velký Pátek, potom jas Vzkříšení.
Masopust, ach masopust!
Celá ves jen smích a just:
kašpaři tu s medvědářem
průvod zdobí, divné tváře,
raubířina, samá psina,
vlezli by vám do komína.
Baba, doktor, zdání mámí,
poznáš je pod maškarami?
Slamou vycpán vážně kráčí
Turek, bradýř mává fáči.
Matěj ještě straší ledy,
jednou i s ním naposledy
vezme to však jeden vrz,
to i zimě úsměv zmrz.
Koloběh selského roku je z hlediska obyčejů a mravů něčím tak mnohotvárným, že by se o tom dalo psát takřka bez konce. Do církevních svátků napřáhl svou ruku masopust a zval k tanci a maškarádě. Veselý masopust s průvody maškar a rozpustilým šelmovskými kousky, postní doba, kdy se ve všech staveních až dosud denně modlívá růženec. Celé týdny trvající přípravy maškar a poté vyrážejí od stavení ke stavení se svými starodávnými průpovídkami:
„Veselej mládenec v masopustě žádá muže
ňákýho vopravdovsky rozmyslnýho,
vo měřici vovsa, měřici žita, kus špeku taky přec,
ať se ctí dál může jít veselej mládenec.
Klobáska, devětkrát uzená, dala by se dáti,
z nás celý mládence udělati.
Máte-li v domě akorát tmavohnědý děvče,
dalo by se hrát, pár koleček my s ní budem tancovat.
Muzikanti, hrejte, mládenci všici jim k tomu zajuchejte!“
Navzdory velké nouzi všech nepřijde ta “veselá žebrota” snad nikdy zkrátka. Chrání je stará víra a pověra, že nepřijde-li “masopustní mládenec” – mládenec je celá ta veselá chasa, nedoroste v létě nijaké obilí a brambory. Tam odtud, kde se prvý mládenec objeví, přichází i první bouřka. Selka strhne ze sešívaného šaškovského šatu bláznova tři rudé hadrové záplaty a strčí je pod slepici na vejcích: pak jich bude habaděj. Blázni, zvaní také “Hudl,” nosí škrabošky s dlouhým nosem a poskakují řadou nekonečně komickými pohyby kolem dokola. Za nimi jdou muzikanti a husím pochodem hejtman, rychtář se špízem s nabodnutými kusy špeku, tancmajstr, šašek s plácačkou a další mládenci zvaní Moučnej, Žitnej, Vaječnej a Lněnej, kteří podle svého označení hází do košů a pytlů příslušnou hmotnou výslužku.
Před každým stavením se zatancuje kolečko, zvané tu “Kretzl;” nepochybně starý kultovní kruhový tanec, “Umkreisungstanz,” který odpovídá věnečku masopustních laufrů (běžců). Docela podobně obcházejí mečoví koledníci, jen s tím rozdílem, že namísto kolečka zvaného “Kretzl” koná se před každým domem zbrojný tanec. Předváděla je skupina mládenců, kteří se svými bohatě zdobenými klobouky, šerpou přes prsa a třpytivými kytičkami. V rukou halapartny, na jejichž špici byl často nabodnut špek jako výraz díků za produkci, která měla vyjadřovat kultovním tancem jakési zaklínání přírody, moci jara a plodnosti.
Vstupní vyvolávání přivádí do světnice koledníka za koledníkem, kde se představují rýmovanými průpovídkami a tancem. Masopust, o jehož slavení na Šumavě se tu chci ještě krátce zmínit, vrcholil tu obvykle o masopustní neděli. Na vrcholu masopustního veselí, říkalo se mu “Faschingkehraus,” předcházela sobota, kdy si farář nepřál nijaké tancovačky a měl k tomu dobrý důvod. Mnozí z farníků by totiž namísto návštěvy kostela doháněli spíš zameškaný spánek. Pro spásu jejich duší bylo tedy přece jen lepší, když tak činili v pondělí.
Masopust slavila i příroda, jednou pak zvláště divokým způsobem. Prudká sněhová bouře se hnala nad poli a skučela kolem stavení. Těm, kdo vraceli tou dobou domů, ukázala se ve veškeré své nevázanosti. Bičovala sněhem do obličeje, až rty hořely, kdo si dost nedržel klobouk, zmizel mu nenávratně do tmy noci. Bylo třeba zabořit hlavu ještě hloub do vyhrnutého límce, aby člověku neomrzly uši.
Zdroj: Richard Wolfram, Jihočeská vědecká knihovna, Heimatbote
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES