STARÁ ŠUMAVA A POŠUMAVÍ: Vzpomínky na školní jídelnu
V záplavě přísných požadavků na provoz školních jídelen působí jako balzám na duši téměř idylické vzpomínání pamětníků na počátky školního stravování. Předpisy tehdy nebyly tak přísné, ale o to více tehdy žaludkem strávníků procházela láska kuchařek. Vzpomínejte s námi. Pěkně o těchto dobách vypráví jedna stará paní, která školní docházku absolvovala v době 2. světové války a těsně po ní.
„Do školy jsem chodila do městečka asi čtyři kilometry daleko, přes pole. V létě to byla pěkná cesta, v zimě však jsme do školy chodili zmrzlí jako rampouchy. U nás doma jsme měli jídla dostatek, ale mnozí mí spolužáci měli ve škole přinejlepším jeden suchý krajíc chleba a po vyučování je ještě čekala cesta zpátky, do okolních vesnic a samot. A tak se ve škole rozhodlo, že se žákům bude připravovat polévka, aby se před cestou domů aspoň trochu posilnili. Ale z čeho? Náš tatínek vzal koně a vůz a začal objíždět lidi ve vesnici. Tam dali pytel brambor, tam pytel fazolí. Někdo daroval zeleninu, jiný hrnec sádla, co kdo měl, to dal. Tatínek všechno dovezl do školy a spolu s ředitelem to uložili ve školním sklepě.
Přípravu polévky dostala na starost paní učitelka, která ve škole učila domácí práce. Vzala houf dívek z vyšších ročníků a společně začaly vařit. Roztopily kamna, připravily potraviny a ve velkém hrnci vařily z toho, co rodiče darovali. Když bylo vše hotovo, přenesly hrnec horké polévky na chodbu a tam dětem nabíraly do misek…
Když jsem byla starší, vařila jsem i já. Co legrace jsme si přitom užili! Ale ne vždy se vše povedlo. Občas jsme v hrnci vařily i to, co jsme neměli. Jednou to byla třeba utěrka…“
Vzpomínky na školní jídelnu vás buď rozesmějí, nebo znechutí. Školní jídelny byly nedílnou součástí našeho dětství, ale vzpomínky na některá jídla z nich nejsou vždy příjemné. Pro mnohé z nás byly obědy ve školní jídelně noční můrou, kterou jsme raději rychle zapomněli. Každý z nás si pamatuje školní léta jako období plné dobrodružství, nových přátelství a neustálého učení. Součástí těchto vzpomínek jsou i školní jídelny, které nás každodenně zásobovaly jídlem. V záplavě přísných požadavků na provoz školních jídelen působí jako balzám na duši téměř idylické vzpomínání pamětníků na počátky školního stravování. Předpisy tehdy nebyly tak přísné, ale o to více tehdy žaludkem strávníků procházela láska kuchařek. Že s kručícím žaludkem se špatně učí, poznal asi každý. Před 200 lety proto začal vznikat první systém stravování dítek školou povinných. Hustou polévku dostala zdarma, nebo za šest haléřů.
Se zaváděním povinné školní docházky, kterou prosadila císařovna Marie Terezie, vyvstal problém, jak často chudé děti ve školách nasytit nejen vědomostmi, ale také jídlem. V českých zemích proto už před 200 lety začaly vznikat takzvané „polévkové ústavy“, které měly jediný cíl – nakrmit hladové žactvo. Říkalo se jim také „polévková kuchyně“ a velkou službu odváděly zejména v dobách neúrody či války. „Mnohé děti, zejména z početných rodin, přicházejí do školy bez snídaně, bledé a zesláblé. Vypravují, že až večer jim uvaří maminka trochu polévky,“ napsal koncem března 1915 Přerovský zpravodaj o škole v Bystřici pod Hostýnem.
Proto místní bohatší dámy založily polévkový ústav, kde se denně uvařilo 150 hustých polévek. Stovka dětí je dostala zdarma, zbytek platil po šesti haléřích. Pro srovnání, knedlo vepřo stálo tehdy kolem 60 haléřů.
Hustou polévku vařili dobrovolníci, kteří získávali finance pomocí darů od obyčejných lidí, šlechty, továrníků či bohatých měšťanů. „V Týnici dávali lidé kromě peněžních darů i naturálie. Pan Korbel poslal hovězí hlavu, Voráček z Bukovan dva pytle brambor, Berka z Brodců dva bochníky chleba,“ popisuje krmení žactva v roce 1908 kronika města Benešova. Válka dostupnost potravin zkomplikovala. „K jídlu do školy jsem dostávala chleba. Když bylo lépe, tak pomazaný sádlem nebo byla bramborová placka. V létě jsme trhaly třešně, pak švestky a jablka, podle toho, co zrálo.
Polévkové ústavy přebral později stát, respektive monarchie, posléze nová československá vláda, jež například během tuhé zimy 1929/1930 rozdala ve školách téměř čtyři miliony porcí jídla. Nejvíc chudým dětem, které označil jejich učitel. Až po 2. světové válce začaly růst první školní jídelny, jedla se většinou hustá polévka s chlebem. Místo personálu vařily žákyně v rámci předmětu Domácí práce, kromě toho se ze sušených vajec připravovala vejce míchaná, podávalo se kakao nebo slané i sladké sušenky, to vše z poválečné pomoci UNRRA. Vitaminy nahradil rybí tuk. První moderní školní jídelny, které se už blíží těm dnešním, zakládaly obce a spolky.
Počátkem 50. let jich byly stovky, a když se do organizování školního stravování vložil stát, v roce 1955 už fungovalo přes čtyři tisíce školních jídelen. V prvních kuchyních se jídla připravovala na klasických kamnech, což bylo jistě časově, ale zejména pak fyzicky velmi náročné. Oběd tvořila pouze polévka nebo hrnek mléka s chlebem. To až později se začala vařit složitější jídla, pokud však bylo z čeho. Vařit v tehdejších poměrech nebylo vůbec jednoduché. Na trhu chybělo kvalitní maso, zelenina i ovoce. Sehnat kuchařku do školní jídelny byl také velký problém a tak se nezřídka stalo, že musely vařit i manželky učitelů.
V roce 1951 platili rodiče žáků za jeden oběd 2,- až 3,20 Kčs. Na úhradu nákladů přispívaly místní národní výbory, horníci ale i různé místní organizace. Dokonce byly ve prospěch školního stravování pořádány i taneční zábavy. Z takto vybraných peněz se hradily (ne příliš vysoké) platy kuchařek. Pro děti sociálně nejslabší bylo zajištěno stravování bezplatné. Již v roce 1954 je zaznamenáno, že školní stravování mělo značný vliv na zlepšení zdravotního stavu žactva ba i na zlepšování chování a prospěchu. Také se ukázalo, že v zimních měsících se stravovalo více žáků. „V letních měsících se počet strávníků snižuje, neboť žáci přespolní jezdí po vyučování na kolech domů. V jídelně se počítá se zvýšením počtu, poněvadž kuchařky budou podávat přespolním žákům též jen polévku, aby tak zabránili chození žáků na polévku do hostince.“ Tolik citace z dochované kroniky.
Možná odněkud z paměti vytáhnete obrázky vaření na starých kamnech nebo rozdělování jídla po chodbách a třídách, protože škola měla jen na zařízení kuchyně a jídelna nebyla. Možná si vzpomenete na hromadný přesun žactva do vzdálené jídelny, který připomínal spíše běžecké závody, a dokonce se vedly tabulky, kdo kolikrát vyhrál.
Smutnější zážitky jsou z dob, kde se potraviny na oběd sháněly jen těžko, kdy pomeranče mohla dostat jen jedna jídelna v městě a ty druhé musely počkat. Jak jí záviděly…
Zdroj: Výživa a hygiena ve stravovacích službách / Eva Marádová První kroky ke školnímu stravování – přesnídávky pro školní děti krátce po druhé světové válce, pořizované ze zásob UNNRA Ing. Pavel Ludvík
Připravuje: MIroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora