STARÁ ŠUMAVA A POŠUMAVÍ: Škaredá středa a vodění Jidáše
Škaredá středa je právě ona středa polovinou svatého týdne, který nás přivádí k velikonočnímu tajemství. To velikonoční tajemství je také doprovázeno škaredým skutkem jednoho z učedníků Kristových Jidáše, který Krista zradí, prodá za třicet stříbrných.
Myslím, že je opravdu důležité si tuto skutečnost uvědomit, neboť již staré latinské přísloví říká, že zrada je vlastně ten nejhorší zločin, jakého se člověk může dopustit. Víme, že pro onoho strůjce této zrady byla středa škaredá i v tom smyslu, že nakonec neunesl svůj čin a spáchal sebevraždu, pověsil se.
V některých krajích se ten den nazýval Sazometná středa. Muselo se v prvé řadě zamést smetí novým březovým koštětem. Nametené smetí se pálilo v kamnech nebo je hospodyně odnesla z domu na rozcestí. Věřilo se, že ten den se z domácnosti vymetou všechny špatnosti, všechny nečisté síly. Patřila k tomu i celková očista, jako vymetání komína, omývání předmětů z domácnosti vodou a v některých případech se dokonce bílily světnice. Přástevnice na Škaredou středu obvykle končily přástky. Než přestěhovaly své kolovraty na půdu, ještě rychle upředly kousek niti. Věřily, že několik stehů pašijovou nití každého uchrání před bleskem, nemocemi a strašidly.
Na Škaredou středu bylo zvykem připravit „škaredé jídlo“ – většinou šlo o bramborové či jiné placky a různé „trhance“, tedy pokrmy, které na talíři vypadaly neupraveně. Připravovalo se také velikonoční pečivo známé jako jidáše. Dělalo se ve tvaru písmene J nebo uzlu, aby připomínalo Ježíšova zrádce. Jidáše se mají jíst až druhý den, tedy na Zelený čtvrtek.
A pověra praví, že kdo se do pochoutky zakousne ještě před svítáním, bude celý rok zdráv. Ale pozor, na pořadu tohoto významného dne rozhodně není smutek, ani mračení se. Neboť, kdo se na Škaredou středu mračí, bude mít špatnou náladu po celý další rok. Nezapomeňte si tedy v tento den dělat velké i malé radosti, které vám udrží dobrou náladu a úsměv po celý den.
Tradice vodění Jidáše: Velikonoční zvyk vodění Jidáše je pamětníky doložen z konce devatenáctého století, takže jeho kořeny sahají nejspíše do dob starého Rakouska. Základem této tradice je zřejmě lidový obraz potrestání zrádce vedením na popraviště a upálením, jak bylo běžné ve středověku. Podle křesťanské víry byl Jidáš jedním z Kristovy družiny, ve které měl úkoly pokladníka. Poctivost ale nebyla jeho silnou vlastností a tak se jeho zrada vykládá nejenom jako snaha získat třicet stříbrných, které byly vyhlášeny jako odměna za nalezení Ježíše Krista, ale zmocnit se i pokladny o kterou se staral. Přestože se podle křesťanské víry z výčitek svědomí oběsil na osice, lid se nejspíš nemínil vzdát jeho potrestání vlastním způsobem. Jidáš je postava oblečená do oděvu ze slámy s vysokou potupnou čepicí ze žitných stébel, nebo v dnešní době z rákosu, s trnovým ozdobeným prutem v ruce. Je veden za hluku řehtaček, které se v obci nazývají hrkačky a zpěvu popěvku o jeho zradě a trestu.
Vodění Jidáše předcházejí obchůzky chlapců školního věku s hrkáním, které nahrazuje zvuk zvonů, jež podle tradice odletěly do Říma s Kristovým zatčením a vracely se až po jeho vzkříšení. Obchůzky organizuje nejstarší z chlapců, který je pak Jidášem. Pomáhají mu Páni. Ti dbají na to, aby se průvod pohyboval bezpečně a všichni správně hrkali a zpívali. Když je dětí víc, jsou Páni velcí a malí. Je to první příležitost, kdy se ukáže jejich schopnost rozhodovat a řídit.
Obchůzky jsou v dnešní době ráno, v poledne a navečer. V minulosti byly ještě v deset hodin dopoledne a ve tři hodiny odpoledne, kdy se hrkalo “Do kostela.” Popěvek zněl: “Ó Jidáši nevěrný cos to učinil, žes svého mistra Židům prozradil. Za to musíš v pekle hořeti. S Luciperem ďáblem tam přebývati. My školáci chodíme / a klekání hrkáme/”. Hrká se, dokud někdo z obyvatel nevyjde ven a pak se zazpívá popěvek, kterým se současně koleduje o dárky.
Dárky jsou v dnešní době obvykle peníze, vejce a sladkosti. Při pálení Jidáše chlapci zazpívají popěvek se závěrečným veršem “a Jidáše pálíme” a pak se dělí o získanou odměnu. Dělení je dalším úkolem Jidáše a Pánů a při něm se znovu ukáže jejich schopnost vést kolektiv a spravedlivě rozhodovat. Klukovskou ctí Jidáše je obejít celou obec jen se dvěma běžnými zastávkami na odpočinek. V nepohodlném oblečení, které překáží v chůzi, nedovolí úplně připažit ruce a navíc za větru, nebo teplého počasí, jsou ty téměř tři kilometry chůze, s výhledem jen mezi stébly čepice a dlouhým šípkovým prutem v ruce, opravdový sportovní výkon.
Zdroj: Národní ústav lidové kultury – Národopisná revue
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora