STARÁ ŠUMAVA A POŠUMAVÍ: Velký pátek
Karel Čapek vzpomíná:
“Když jsem se učíval biblické dějepravě, zůstávaly mně nejasny některé věci: co se stalo s pastýři, kteří se v Betlémě chlévě klaněli novorozeněti, a kam se poděli tři králové, kteří za ním tak daleko putovali se zlatem, kadidlem a myrhou.
Jaksi jsem očekával, že by na Velký pátek měl doběhnout k Pilátovi aspoň posel od tří králů: že se sice nechtějí míchat do záležitostí judské provincie, ale že mají zvláštní zájem na osobě zvané Ježíš, a protestují proti úkladu, který je proti němu strojen; nebo že by se měli aspoň dodatečně objevit s blýskavými meči, aby pomstili smrt muže, na němž jim záleželo. Snad byli tři králové už na pravdě boží; ale jistě ještě žili pastýři judští, i bylo by slušno, aby se na Velký pátek proudem valili do Jeruzaléma a mávajíce holemi demonstrovali proti skandální křivdě na muži, jehož příchod vítali na kolenou.
V dětství mívá člověk poněkud rytířské představy o světě. Dnes mne na věci dojímá spíše věčně lidská groteska, která je tu tak prostě a samozřejmě vyslovena. Předně si myslím, že se ani tři králové, ani ti dobří pastýři asi nepředali, když nesli své dary novorozeněti; a za druhé bych řekl, že jistě se několik pastýřů z Betléma přišlo podívat na ukřižování, neboť lid miluje zábavu. “To vám byla mela,” vypravovali potom; “země se třásla a hrobové se otvírali – inu, stálo to za to; lidičky, tam jste měli být!” (Karel Čapek Lidové noviny, 34, 25.12.1926, č.647, s.1.)
Velký pátek je dnem, kdy byl Ježíš odsouzen, ukřižován a následně pohřben, proto se mu říkalo někde i Bolestný nebo Žalostný pátek.
Ježíš podle evangelií zemřel na kříži ve tři hodiny odpoledne, proto v tento čas bývá často speciální bohoslužba. Kostel je při té příležitosti vyzdoben jen velmi prostě, nehrají ani varhany, kněží na znamení smutku, vděku a pokory odříkávají modlitbu skloněni čelem k zemi. Kostelní zvony mlčí a místo jejich zvuku se nesly zvuky řehtaček a dalších nástrojů, které převzaly ohlašování klekání a poledne.
Vše se mělo v tento smutný den zastavit a truchlit pro Ježíše Krista.
Velký pátek byl také ve znamení půstu – nesmělo se ani vařit, protože se neměl rozdělávat oheň. Současně byly zapovězeny i těžké práce, stejně jako příliš hlučné aktivity a práce na poli a v zemědělství vůbec. Nemělo se hýbat půdou. Byl to den, během kterého bylo zakázáno cokoli půjčovat, ale ani prodávat nebo darovat, protože by to přineslo smůlu. Všechno, co byste přinesli do domu, by s sebou mohlo přinést i zlé síly. Proti nim chránily tzv. pašijové nitě, které se předly i přes zákaz práce, a pár stehů na oblečení pak chránilo nositele právě před zlými duchy. Oblečení, které by jimi bylo sešité celé, by prý mělo dokonce ochránit před úderem blesku. Smrt Ježíše se připomínala i zákazem praní prádla v potoce, protože by se tak prý symbolicky namáčelo do jeho krve.
Velký pátek je podle pověr i dnem, kdy se otevírají hory, aby vydaly své poklady a tajemství. Mnoho lidí se vydalo hledat své štěstí – nabádaly je k tomu již pohanské tradice. Vodítkem při hledání takových míst mělo být zlaté kapradí, které označovalo místo zázraku. Vést k němu mohlo i zvláštní mihotání nebo to, že se začaly objevovat jiskřičky nebo malé plamínky.
A ještě pověst ze Šumavy: Velikonoční kohout. Vyprávělo se, že v prachatické Skalce končila tajná chodba vedoucí sem z města. Kdysi do ní schovali měšťané své cennosti při jednom obléhání. Jenže nepřítel se dostal do Prachatic, všichni byli pobiti a nezůstal nikdo, kdo by znal místo úkrytu. Jednou na Velký pátek si jeden Prachatičák všiml velkého kohouta, který seděl na Skalce a vábivě zpíval. Měšťan šel blíže, a tu pták zmizel v nějaké díře, která se za ním zavřela. Muž hned věděl, která bije a rozhodl se o příštích Velikonocích na tom místě hledat. Jenže svůj úmysl neprozřetelně vyzradil své povídavé ženě. A tak se za rok sešel před Skalkou zástup pokladuchtivých sousedů. Sotva zaduněla země, objevil se vchod do podzemí a čarovný kohout láká odvážlivce do hlubin. Několik mužů se vydalo dovnitř. Nikdo se však nevrátil. Když skončily pašije, země se zavřela a jen kohout posměšně třepe křídly. Na druhý rok se ještě pár lidí odvážilo, vybaveno svěcenou vodou a křídou, ale darmo. Všichni tam zůstali. Uplynulo několik let a do města přišel jeden dobrodruh. Když se doslechl o Skalce a ukrytých pokladech, vydal se na Velký pátek na místo. Po chvíli se otevřela země a v temnotách se mihá odlesk zlata. A už je tu kohoutí průvodce a nabádá: „Ať tam či zpátky jdeš, na mě se dívej, nebo oslepneš!“ Mladík se pokřižoval a s očima upřenýma na kohouta couval do chodby. Ušel již pěkný kus a tu se mu nějaký hlas vemlouvá: „Otoč se, podívej se za sebe!“ Mládenec neodolal, ohlédl se a v úleku za sebou spatřil propast. To bylo to poslední, co uviděl, neboť vzápětí oslepl. V zoufalství tápe podél stěn na čerstvý vzduch. Teď ví, že všichni jeho předchůdci zmizeli v propasti. Jen on se zachránil, avšak za jakou cenu! Jakmile byl venku, ozval se za ním posměšný kohoutí hlas a chodbu navždy zavalilo kamení.
Zdroj: Velikonoční kohout Adolf Daněk, Báje českého Pošumaví, 1910
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora