STARÁ ŠUMAVA A POŠUMAVÍ: Bílá sobota
Velikonoční svátky patří k nejstarším svátkům vůbec. A i když už je dnes vnímáme především jako prodloužený víkend, pro naše předky byly Velikonoce nejdůležitějším svátkem roku plným tradic. Oslavovalo se vzkříšení – nejen Ježíše, ale také přírody, příchod jara po dlouhé zimě.
„Na Bílou sobotu shromáždí selka všechny klíče, které se v domě používají, svážou se do jednoho svazku. Pak čeká do prvního vyzvánění na svátek Vzkříšení. Při první úderu zvonu jde do sklepa, přičemž neustále s klíči chrastí. Jakmile vyzvánění skončí, jde s rachotícími klíči opět nahoru. Říká se, že myši jsou tímto zvukem tak vyděšené, že brzy zcela opustí dům.“
Bílá sobota je dle křesťanství druhým dnem, kdy Ježíš ležel po ukřižování v hrobě, den zmatku a ticha a uvědomění si toho, co se stalo. Neslouží se bohoslužby, až večer po západu slunce se konají velikonoční vigilie, tj. velké oslavy vzkříšení. Název Bílá sobota se odvozuje pravděpodobně od bílých rouch těch, kteří se nechali v tuto noc pokřtít.
Další křesťanskou tradicí je zapalování svící a ohňů před kostely. Oheň a světlo totiž symbolizují přítomnost a sílu boží. Také je symbolem boží lásky, která zahřeje i během chladu a temnoty. Během noční bohoslužby se v kostele zapaluje velká svíce zvaná paškál. (Jde o velkou velikonoční svíci, kterou zapálí večer o Bílé sobotě kněz od velikonočního ohně. Od paškálu si pak zapalují své přinesené svíčky věřící. Paškál zůstává v kostele po celý rok. Rozsvěcuje se každý den až do Letnic a potom při významných obřadech, jako jsou sňatky nebo křty.) Je symbolem Ježíše, který se stal světlem pro věřící. Svíce se zapalovala od ohně, který se předtím posvětil před vraty kostela.
K tomuto ohni si chodili lidé připalovat svá polínka a brali si z něj uhlíky, aby jimi doma rozdělali oheň v kamnech nebo peci. Jestliže po tomto posvěceném ohni zůstala ohořelá dřívka, vyráběly se z nich křížky, které se dávaly do trámů střech domů, aby chránily před požárem a krupobitím. Pokládaly se i na pole, aby byla lepší úroda – tu měl zaručit také popel z tohoto ohně, který na ně hospodář rozsypal. Hospodáři chodili také do sadu a třásli ovocnými stromy, aby na nich byla dobrá úroda. Pro člověka je oheň podmínkou života na zemi, zároveň ale symbolizuje i smrt a očistu. To vše je velikonoční symbolika – smrt i vzkříšení, láska a očištění.
O velikonočních vigiliích se světí křestní voda a věřící obnovují svůj slib. Na druhou stranu může název Bílá sobota pocházet i z lidových tradic, které se tento den prováděly – prováděl se velký úklid a také bílení před oslavou vzkříšení. Na Bílou sobotu bývalo vždy zvykem vymetat hmyz z domu za zvuku kostelních zvonů. Metlo se novým koštětem, aby bylo stavení po celý rok čisté.
Je to den příprav na Boží hod velikonoční, nese se ve znamení příprav pokrmů, zdobení vajíček či pletení pomlázek. Beránek se tradičně peče na Bílou sobotu. Je symbolem již z předkřesťanských dob, u křesťanů představuje Krista, beránka božího, a zobrazuje se s praporem vítězství. Ještě dříve se beránek zabíjel jako památka vyvedení Izraele z egyptského otroctví. Dnes už se udržuje tento zvyk ve formě mírnější a beránek se peče pouze v přenesené podobě sladkého pečiva.
Na Bílou sobotu je také tradicí malovat velikonoční vejce. Již od pradávna vejce symbolizuje nový život, plodnost, úrodu i vzkříšení. Už u pohanů se objevovaly na oslavách jara. Zároveň souvisí pravděpodobně i s tím, že doba předtím byla postní a vejce se jíst nesměla.
V tento den, na Bílou sobotu, je rovněž zvykem plést pomlázku, se kterou chodí chlapci na Velikonoční pondělí a s její pomocí omlazují děvčata, aby byla celý následující rok krásná a zdravá. Jarní proutky mají za úkol svou sílu a svěžest dívkám předat. Když je pomlázka hotová, měla by se na ni uvázat jedna bílá stuha. O Bílé sobotě se zvony vrátily z Říma, kam odletěly na Zelený čtvrtek. Tento den se obvykle nekonají mše ani další svátosti, kromě pomazání nemocných a svátosti smíření. Až po západu slunce začíná slavnost Kristova vzkříšení.
Zdroj: VAVŘINCOVÁ Valburga: Malá encyklopedie Velikonoc. Praha 2006. VONDRUŠKOVÁ Alena: Český lidový a církevní rok. Brno 2015. Pověry a obyčeje v Čechách a na Moravě; J.V. Grohmann, str. 79
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora