STARÁ ŠUMAVA A POŠUMAVÍ: Stavění májů
Na Klatovsku zpívávalo: „Na rozloučení, mý potěšení! Postavím pod okny máj: aby věděli falešní lidi, že jsem já chodíval k vám.“
Májka je oslavována jako symbol lásky, plodnosti a mládí – ale také jako strážce obce. Stavění májů byla oslava, která našim předkům připomínala, že příroda se znovu probudila. Starobylý kultovní obyčej stavění májů byl provázen tancem a hudbou. Májka, symbolizující strom života, je zdobena třemi věnci. Ty značí plodnost, plodnost pod zemí, na zemi a nad zemí.
Pojďme si připomenout staré krásné zvyky a tradice našich předků. Jakési paralely ke vztyčování májí je možné spatřovat v kultuře starých Etrusků nebo Římanů, kteří údajně stavěli a zdobili stromky před svými domy. Proč? Tyto (a další) národy totiž byly přesvědčeny o tom, že stromy mají magickou moc, a ochraňují tak stavení před působením zlých duchů a sil. Zelený strom byl navíc vnímán jako symbol života, úrody a plodnosti.
Ve středoevropském prostoru se k původu tradice vztyčování májek vztahuje několik pověstí. Jedna z nich čerpá z lidové víry, že se o filipojakubské noci (tedy v noci na 1. května) slétají čarodějnice a škodí lidem i dobytku. Zlým silám mělo zabránit právě postavení ozdobeného stromu. Do této pověsti se tedy propsala tradice z předkřesťanských časů. Z německých zemí je známá jiná legenda, která se pojí se svatou Valburgou. Když prý lidé začali pochybovat o její poctivosti, šíření pomluv zabránila Valburga tím, že do země zapíchla suchou dřevěnou hůl, která do rána prvního májového dne vykvetla na důkaz její pravdy. A na počest této světice se pak začaly vztyčovat májky.
Stavění máje patří mezi velmi oblíbené české svátky. Proč v předvečer čarodějnic vyrostou v každé vesničce vysoké májky? Již od časů Karla Hynka Máchy symbolizuje máj svátek lásky. K noci, kdy se z dubna stává květen, se váže spousta lidových pověr a zvyků, které přetrvávají až dodnes. Svatojakubská noc je údajně nejplodnější nocí roku – a děti v tuto noc počaté mají mít po celý život štěstí.
Májka je oslavována jako symbol lásky, plodnosti a mládí – ale také jako strážce obce. Jsou některé zvyky, které skutečně mají nesmírně staré kořeny. Většinou jsou to zvyky, které se spojují s plodivou silou přírody. To je fenomén, který lidstvo uznávalo od pravěku, od nejstarších časů, a i když se katolická církev snažila toto pohanské jádro trochu oslabit, tak se jí to samozřejmě nikdy nepovedlo. To je právě případ májů, protože probouzející se příroda, rašící síla, to vždycky symbolizovalo nový život, znázorňovalo to přicházející úrodu. A to byly věci, které lidé nejenom uctívali, ale byli na ně životně vázaní. Čili oni už od února, od března velice intenzívně sledovali, jak se příroda probouzí.
Stavění májů byla oslava, ať už podvědomě pohanská, nebo veskrze křesťanská, která jim připomínala to, že příroda se probudila. Buď to vypadá dobře, nebo špatně, a oni podle toho mohou očekávat úrodu. Prognóza toho, jak to bude vypadat během žní, byla v těchto svátcích vždycky obsažena. Navíc i obřady, které pro nás dnes mají veskrze pohanský původ, nejrůznější zábavy, které se odvozují od zábav keltských, ve středověku už samozřejmě nabyly jednoznačně křesťanský charakter. Ti lidé neznali historii, neuvažovali, kde se ten svátek vzal, takže přijímali výklad božího jsoucna, které je obklopovalo. Proto se třeba později i proutky světily v kostele nebo se lidé těmi proutky šlehali, aby si předali navzájem magickou plodivou sílu. Takže i to, čemu my dnes přikládáme význam pohanského rezidua a říkáme, že pohanské zvyky byly v českém prostředí živé, není pravda. Ti lidé to vnímali jinak, pouze my to tak dodatečně interpretujeme.
Nejstarší zprávou o stavění májů u nás je asi popis jihočeského autora Jana Mirotického z roku 1579:
…Téhož času mládenci do vsi celé stromoví smrkové neb sosnové vnášejí, kteréž z důlu oklestíce, vrchní ratolesti zrcadly, sklenicemi, věnci a plíšky zlata věncového blyštícími se ozdobují a strom ten do země vetknouce, přes celé léto tak ho státi nechávají…
Stavění májů a celá zábava kolem měla veskrze společenský charakter. My víme, že od středověku se máje stavěly často na návsích, na vesnicích, ale i ve městech. Stavěly se pod okny vrchnosti, často se dokonce stavěly v koordinaci s vrchnostenskými úředníky. Pokud poddaní pod okny zámku vrchnosti tento máj postavili, obvykle hrabě nařídil vyvalit sud piva a uspořádal lidovou veselici. Čili ta zábava měla skutečně povahu společenské oslavy. Známe máje německé, kde se věšely různé řemeslnické atributy a podobně, protože tam tato zábava měla více městský charakter.
Krajovou zvláštností bylo i nakládání s májí. Někde existuje zvyk, že chlapci z vedlejší vesnice se pokoušejí ukrást máj svým sousedům. Pokud se jim to povede, tak ho u sebe doma vystaví, a ti druzí ho případně musejí vykoupit. Opakované josefínské zákazy (z důvodů kácení velkého množství stromů) tuto tradici nevymýtily, ba právě naopak, o to silněji se dodržovala a chasa v mnoha obcích i městech dostávala za stavění májů spropitné z obecní nebo panské pokladny. Tak byla pro naše předky významná magie zelených stromů.
O krádežích májů z konce 17. století: Na toho času k velikému tumultu u nás ve vsi Lhotě došlo, když chlapci strom ozdobený na návsi postavili a tu jim ho v noci poddaní souseda vaší milosti z Přestavlkče ukrásti chtěli, však naši strom bedlivě střežili a jim hlavy do krvava dobili, za což jsem jim pak kázal osm věder piva dáti, neb čest našeho panství ochránili.
Stejně tak určitou zvláštnosti bylo, že někde, kromě toho centrálního máje, stavěli ještě chlapci májky pod okny dívek svého srdce. Často proto, aby dívce demonstrovali, že ji mají rádi, existovaly ale také vesnice, kde chlapec směl postavit máj pod okny dívky pouze tehdy, že už s ní něco měl, pokud tedy ta dívka už nebyla panna. Takže naopak dívky se třásly hrůzou, aby jim máj pod oknem nepostavil a rodiče nepřišli na to, jak je to ve skutečnosti. Takže podobných diferencí je mnoho, ale ty jsou spíš v tom, jak lidé s tím svátkem nakládali, jak si s tím hráli. Protože všechny ty obřady byly zábavou, lidé se tím bavili.
Zdroj: RIEGER, Ladislav František. 1866. Slovník naučný. Díl 5. Praha: Kober a Margraf, ZÍBRT, Čeněk. 1923. Máje: obrázky ze života lidu československého. Praha: Melantrich, FROLEC, VÁCLAV. 1985. Čas života a obyčejová tradice. In: Čas života. Rodinné a společenské svátky v životě člověka. Lidová kultura a současnost
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora