STARÁ ŠUMAVA A POŠUMAVÍ: Masopustní loučení s basou

… Když se blíží půlnoc, mladí lidé se připravují na pochování basy. Baskřídlovka je oblečena do ženských šatů a převázána stuhami jako symbol hudby a veselí. Poté je položena na židle a skupina v kruhu vyhlašuje smutek z rozloučení s veselými časy a hudbou. Pronese se smuteční řeč a baskřídlovka se pak nese ve slavnostním průvodu po sále až do úderu půlnoci. V tuto dobu veškeré veselí ustává a všichni se rozcházejí do svých domovů, aby zahájili půst…

Masopust končil přesně o půlnoci, kdy ponocný zatroubil na roh. Často se ještě pochovala basa, ať už skutečná nebo jako figurína, která se na nosítkách vynesla ven a pohřbila na znamení, že si na ni v následujících týdnech nikdo nezahraje. Bývá to buď vycpaný hastroš ze slámy nebo živý člověk, pitvorně oblečený. Připravuje se k smrti. Žena jeho (převlečený mužský) hořekuje, pláče žalostně; kněz na rychlo oděný rozedranou košilí (místo rochetky) vyčítá mu, že »jen vodu pil, od té že zvodnatěl. Kdyby pivo pil, že by dlouho žil« – a podobné výplody rozjařené mysli masopustníků … Konečně mu odzpívají rozpustilé reguiem a s velikým pláčem pochovávají, buď na mrviště nebo do jámy kamsi jej zahodíce. Lidé věřili, že pokud budou o masopustu tancovat přes půlnoc, objeví se mezi nimi ďábel, často jako cizinec v zeleném kabátě. Někteří měli nadto ještě v mysli hluboko zasutou prastarou pověru, že země je do doby, než vydá úrodu, těhotná, a proto se po ní stejně nesluší skákat a dupat.

V některých místech se dodržuje tradice, že maškarádi vstoupí do polovypuštěného rybníka a poválejí se v jeho bahně, aby bylo v příštím roce hodně ryb; či maškara symbolizující plodnost vyzve obyvatele a poválí se s ním ve sněhu. Často dochází k výpadům vůči ženskému pohlaví – muži ženy například obtěžují s ježovkou (tyč s ježčí kůží nahoře); opět symbol plodnosti. Večer po obchůzce končíval stejně jako všechny masopustní dny muzikou a tancem v hospodě. Tentokrát se však zábava neprotáhla až do rána. Ve středověku se chodilo spát se západem slunce, v novověku samozřejmě později.

Na masopustní úterý se slepicím sypalo zrní do kruhu z řetězu, aby nezabloudily a nezanášely. V tentýž den se nemělo věšet prádlo na půdu, neboť to prý vedlo k přemnožení blech. Ženy nesměly šít, aby slepice dobře nesly. Masopustem končil tanec a tančit se smělo až zase v květnu při stavění májí a poté až zadlouho o podzimním posvícení. Tyto staré zvyklosti se dodržovaly jen zhruba do sklonku 19. století, pak se na ně již málo dbalo. Následující den se vesničané vydali na ranní mši pro popelec, aby si připomněli marnost tohoto světa, odložili pestré šaty, oblékli se do tmavého, omezili jídlo, pití piva i pálenky, dokonce i kouření a šňupání tabáku.

Pochování Bakchusa a rozloučení s masopustem představuje naprostý vrchol, zakončení celého období zábav. Tento obřad měl a má různé podoby. Častý je průvod obcí, v němž je „nebožtík masopust“ pronesen na márách. Tím může být umělá figurína, živá postava Bakcha či Masopusta, ale též může být na nosítka položena maska, která se během maškarádního průvodu ukázala jako nejbujnější – také se jí říká kobyla – , ale nejčastější formou, tou, kterou zřejmě všichni budeme nejvíce znát, je basa.

Na Milevsku dodržovali až do roku 1864 po celém okolí vyhlášenou masopustní obchůzku s „pouličním Bakusem“. Bakus seděl obkročmo na sudu na dvoukolové káře, vpředu pochodovali dva tahouni káry, kněz, kostelník, ministranti, smuteční zpěváci, hrobaři, ale také „Bakusova žena“ a jejich děti a vzadu za průvodem poskakoval „bláznivý s křížkem po funuse“. Cestou nosil kostelník z hospod pivo v mázu, z něhož Bakusovi nalévali. Za městem pak „opilého“ Bakuse svrhli a zaházeli sněhem. Obchůzka se konala až na Popeleční středu odpoledne.

V Praze v 19. století se pochování slavilo v pivovarech, neboť pořádání náleželo sladovnickému cechu. Vycpaná figurína byla na nosítkách nesená maškarády za doprovodu muziky.

Dobové záznamy vyprávějí o skandální příhodě v pražském pivovaru u Turmů na Uhelném trhu z roku 1876, kde vybrali Bakchuse podle toho, kdo v nejkratším čase vypil nejvíc piva, a toho posadili na pivní sud, na kterém musel vydržet po celou dobu a byl nucen si s každým připíjet. Cestou hrála muzika – trumpeta, činčily, buben („šlágverk“). Bakchus si připíjel pivem i kořalkou, spolu s ním se však namol opili i dva místní s přítelkyněmi, ti pak převrhli sud i s Bakchusem, vylili pivo, Bakchus si zlámal nohu a ruku a odhalil, že pod svým oděvem nic neměl, přihlížející se ještě k tomu poprali a nakonec musela pořádek nastolit ruka zákona. Na svou dobu to byla nepochybně pohoršující podívaná.2 Následkem podobných pohoršení byly počátkem 80. let podobné oslavy pražským komisařstvím zakázané.

Zdroj: ZÍBRT, Čeněk; HOCHOVÁ-BROŽÍKOVÁ, Zdena. Veselé chvíle v životě lidu českého. Vyd. 2. Praha: Vyšehrad, 2006. 636 s. Čeněk Zíbrt. (časopis Zlatá Praha r.1886)

Připravuje: Miroslav KŮS AMDRES

Foto: archiv autora