STARÁ ŠUMAVA A POŠUMAVÍ: O Tučném čtvrtku
Už vám dostatečně vytrávilo po Vánocích? Pro ty, kteří na obžerství vzpomínají bez výčitek, nebo dokonce s nostalgií, je tu Tučný čtvrtek. Tento den odpradávna sloužil k tomu, aby se lidé pořádně nacpali před dlouhým půstem. Masopust se chýlí ke konci, což se může oslavit jen pitím a jídlem. Každý sní, co se do něho vejde.
Podle legendy pochází tato tradice od Máří Magdalény, která byla poměrně obtloustlejší. Jednoho dne ale vyslechla Ježíšovo kázání, obrátila se k víře a začala se postit. Údajně se to stalo právě při posledním masopustním čtvrtku.
V knize profesora všeobecné kulturní historie Karlovy university v Praze, hlavního knihovníka Muzea Království českého a dávného předního národopisce Čeňka Zíbrta (1864 – 1932) s názvem “Veselé chvíle v životě lidu českého“, poprvé vydanou roku 1909. Krásná, na stránky i informace o životě našich předků opravdu tučná kniha, v kapitole popisující konec masopustu charakterizuje lidové radovánky takto: „Masopustní veselosti vybouřily se až na vrchol od starodávna v poslední tři dni masopustní, někdy počínajíc již na Tučný (též tlustý) čtvrtek před masopustní nedělí.“
Písemné zprávy ze 13. století potvrzují, že tyto oslavy byly hlučnější a rozpustilejší, než tomu je dnes. Jedly se šišky a kobližky, zabijačkové speciality, popíjelo, zpívalo a tančilo při hudbě pištců a hudců – bohatý i chudý, pán i sluha, mistr i tovaryš. Tradice Tučného čtvrtku u nás se dá vypátrat až k posledním Přemyslovcům, i když jde o zvyk jistojistě starší. Ve středověku a raném novověku se v tento den jedla zvěřina, a kdo tuto možnost neměl, dopřával si jehněčí, skopové a hovězí.
Od 18. století se na vesnicích rozšířil zvyk masopustních zabijaček, takže se typickým tučno čtvrtečním jídlem stalo vepřo-knedlo-zelo, jitrnice, jelita, prejt a spol. Tradičně se konaly velkolepé hostiny a vepřové hody, u jednoho stolu se scházelo široké příbuzenstvo a leckdy i celá vesnice.
Se začátkem 19. století pak zvyk pojídat vepřo-knedlo pronikl i do měst a k tomu se přidala obliba pečené husy. Všechno se samozřejmě důkladně zapíjelo pivem, které se prokládalo kořalkou. Aby našim předkům pocit plného pupku vydržel co nejdéle, vařila se sytá jídla a sádlem se rozhodně nešetřilo. Všechny čekalo čtyřicet dní bez masa, a tak se nikdo neostýchal, a kdo mohl, dopřál si pořádný flák, plný talíř jitrnic, ovaru a dalších zabijačkových specialit.
Mezi lidmi byla oblíbená víra v to, že ten, kdo na Tučný čtvrtek, “tučňák” pořádně a dosysta jí již od ranního kuropění, bude celý rok zdráv, při síle a bude dopřána hojnost jemu i celému stavení. Dlouho tradovalo a stále ještě traduje, že tomu, kdo v poslední čtvrtek masopustu nesní alespoň jednu pořádnou koblihu, nadýchanou jako pírko, zlatou na povrchu a se světlým proužkem dokola, se v budoucnu příliš dobře nepovede. Smažení koblih o posledním masopustním čtvrtku s datuje od 17. století. S těmi dnešními ale tyto koblihy neměly pranic společného. Vyráběly se z chlebového těsta, smažily se na sádle a jedly se spolu se škvarky.
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora