STARÁ ŠUMAVA: Hromnice na Šumavě
Sněženka
Když kalendář hlásí Hromnice –
a svátek v únoru,
sněženka otvírá jaru petlice,
pomáhá slunci nahoru.
Sněženko sněžná, sněž,
ale ne sníh,
sněž něžnost, ty to dovedeš,
a hrubá zima zmizí na saních.
Pojďme se podívat, co o této době na svátek Hromnic poeticky praví F. Vykoukal:
“Poklidná to věru doba. Země dřímá ještě těžký, dlouhý sen svůj, na tváři její nikde neviděti života – mrtvo v háji, ticho na břehu potoka, a jen když od vrchu k vrchu občas vítr zahučí, zní to, jako by země ze spánku si oddechla. Paprsky sluneční, jež na bílé pláni sněhové se tříští, počínají sice již hřáti, ale dosud jen řídce podaří se jim strhati chladný šat, jenž tak těsně přiléhá k údům spící země. Země si hoví, proč by se také vzdělavatel její neoddal sladkému odpočinku?
A z toho ani starostmi trudnými nedá se vyrušovati; byl-li minulý rok příznivý, pak je spižírna plna a ze sýpky věru není ještě vše vyprodáno, i zbývá tu vedle režného žita pěkná hromada zlaté pšenky. Byl-li však minulý rok zlý, nuž pak náš hospodář při dobrácké povaze své nezoufá, ale koje.se pevnou naději, že letos lépe se mu povede, klidně oddává se požitku, ovšem dle poměrů uskrovněnému.”
Únor má s jarem společné jen jedno: Hromnice. Tento svátek připadající na datum 2. 2. se totiž, mimo jiné, pojí také s vítáním jara. Podle našich předků už z chladné zimy zbývá jen ta slabší polovina a příroda se pomalu probouzí, aby ukázala první sněženky. V lidovém křesťanství byly Hromnice důležitou oslavou přicházejícího jara, podobně jako keltský předkřesťanský svátek Imbolc. K němu se pojil i zvyk hodování, stejně jako později k období masopustu plnému zabíjaček a veselí.
Slovanská obdoba svátku původně souvisela s Perunem, bohem hromu a blesku, který se burácivě probouzel ze zimního spánku. Lidé uklízeli po zimě, vymetali stáje, čistili topeniště a zapalovali hranice. Posvátné ohně měly očistný charakter a zaháněly zlé duchy. Mezi další zvyky patřil rituál první orby nebo návštěvy u posvátných studánek.
Křesťané tento svátek slaví pod názvem Uvedení Páně do chrámu. Podle Lukášova evangelia se Marie a Josef vydali se čtyřicetidenním Ježíšem dle židovského zvyku do chrámu, kde svého syna symbolicky zasvětili Bohu.
Asi znáte oblíbenou americkou komedii Na Hromnice o den více – tradice je ovšem skromnější, lidová slovesnost praví „Na Hromnice o hodinu více“. Skromný ale není počet pranostik spojených s tímto svátkem: je jich kolem 40. „Na hromnice, půl krajíce, půl píce“. Hospodářství muselo být v minulosti zabezpečeno na zimu dostatečnou zásobou jídla pro lidi a pro zvířata, a to až do další sklizně. Proto pokud měl hospodář 2. února alespoň polovinu zásob, nemusel se bát, že by zvířata nebo lidi hladověli. „Na hromnice musí skřivan vrznout, i kdyby měl zmrznout“. To ale ve skutečnosti nemusí, protože na hromnice ještě bývá v teplých krajích. V Čechách ale zaměnitelně zpívá chocholouš obecný. Že tedy vrzne chocholouš je více pravděpodobné, než skřivan.
Už od desátého století se na Hromnice v kostelech světily svíčky – hromničky. Tyto svíčky si poté lidé nosili domů na ochranu sebe i svých obydlí. Jedná se o svíčky, které symbolizovaly Krista, ale také příslib věčného života. Zapalovaly se při bouřkách jako ochrana před bleskem, ale i samotným ďáblem. Na Šumavě se hromnička dávala do ruky těžce nemocnému. Také vedle lože umírajícího hořely hromničky – světlo hromničky mělo jeho dušičce svítit na cestu do nebe.
Ctily se i další zvyky a obyčeje: Nesmělo se mluvit jinak než vážně ani klít, na Chodsku si odříkali i tanec. Tyto svíčky měly chránit před špatným počasím a letními bouřkami. Svítily na cestu umírajícím. Na Chodsku se jim dávaly do rukou, jindy se pokládaly vedle jejich lože. Hospodáři na Chrudimsku třikrát obcházeli, po návratu z kostela, s hromničkou v ruce včelí úly.
Pomocí hromniček se také léčilo. Při horké nemoci držely báby kořenářky dotyčnému pod bradou dvě zkřížené hromničky, poté se měl s pomocí Boha a panny Marie uzdravit. Církev proti těmto pověrám ostře vystupovala, přesto se s těmito svíčkami „čarovalo“ až do počátku 20. století.
Hospodyně měly zakázáno o Hromnicích šít. Lidé věřili, že pokud by dívka vzala do ruky jehlu, hrot jehly by přitáhl blesk a celé stavení by mohlo shořet. Nesmělo se žertovat, tancovat ani klít. Kdo toto porušil, zemřel „bez světla“.
A teprve Hromnice dříve znamenaly úplný konec Vánoc: odstrojovaly se stromečky a schovávaly betlémy.
A ještě pověst…..Pokud na Hromnice uslyšíte na šumavských horách tajuplné dunění, raději se zde dlouho nezdržujte. To duní kroky skřeta s kamenným tělem. Právě v tento den se tu totiž zjevuje skřet Kalt se zlýma očima. Jeho upřený pohled přináší neštěstí každému, kdo ho potká! Kdo se kdy podíval do jeho očí, vícekrát se nezasmál…
Zdroj: LANGHAMMEROVÁ Jiřina – Čtvero ročních období v lidové tradici. [s.l.]: Petrklíč, 2008. Robert Desnos Sněženka (ze sbírky Zpěvobajky a květomluva)
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora