STARÁ ŠUMAVA A POŠUMAVÍ: Lednové rozjímání

Leden
O křehké holi, kuté z ledu,
jde leden, přítel neposedů;
ti, uši skryté do beranic,
se smíchem běží větrem vánic.
To není hůl a rampouch ani,
jejž najdeš v oknech po svítání,
to starodávná píšťala je
a ze všech nejsmutněji hraje,
když do horkých ji vezmeš dlaní.
O smutku zpívá v bílé kráse
a ihned v slzách rozplývá se. (Jaroslav Seifert)

Lednové pozvolné prodlužování dne komentují pranostiky, některé se zachovaly dodnes – například Na Boží narození (25.12.) o kuří pokročení, Na Nový rok o slepičí krok, Na Tři krále (6. ledna) o krok dále či Na Hromnice (2. února) o hodinu více.

Název měsíce je odvozen s největší pravděpodobností od slova led, který by měl být v tomto období charakteristickým znakem počasí. V Evropě používaný název januar, janvas, janvier, january má svůj původ u Římanů, kteří nazývali svůj první měsíc januarius. Toto pojmenování má svůj počátek v bohu všeho dění a počátku dne, který se jmenoval Janus a který měl dvě tváře, dívající se vpřed a vzad.

Měsíc leden býval dříve považován za měsíc odpočinku, jelikož se nedalo pracovat v lese ani na poli. Slovo „odpočinek“ bylo však zavádějící. Žádné válení se na peci. Dokud to počasí umožnilo, opravovala se lidská stavení, zvířecí příbytky a stroje a náčiní se chystaly na příští sezónu. Pouze v dobách třeskutých mrazů se lidé přesouvali dovnitř stavení.

Byla to doba, kdy se členové rodiny sesedli u rozehřátých kamen a za zvuku praskajících polínek si vyprávěli pohádky i tajemné příběhy. Tehdy se rodily dodnes používané báje a pověsti. I přes nelehkou dobu to býval čas všemi milovaný. Ženy jej využívaly na předení přízí, draní peří, tkaní koberečků, šití, vyšívání, paličkování nebo pletení proutěných košíků. Pánové se věnovali práci se dřevem nebo proutím a pod jejich rukama vznikaly vařečky, měchačky, hrábě či košťata nebo třeba oblíbené pantofle, zvané dřeváky. Ručně se vyráběly i střešní šindele. Prodej těchto výrobků byl často jediným zimním zdrojem příjmů.

Východní Slované nazývali leden – měsícem vlka. Proč, to není zcela jisté, ale možná to souviselo právě s lednovou tuhou zimou a jejich obavami, že hladem strádající vlci se mohou přiblížit do blízkosti lidských obydlí.

K lednu se váže asi úplně nejvíc pranostik ze všech ročních měsíců. Mezi nejznámější patří pořekadlo „Jak na Nový rok, tak po celý rok“. Pochází z doby, kdy ještě silvestrovské bujaré oslavy neexistovaly a lidé na Nový rok vstávali střízliví, odpočatí a plni energie. Většina starých lidových rčení se však vztahuje k počasí. Zima mívala za úkol připravit půdu na jarní výsadbu a dát základ dobré budoucí úrodě. Půda pod sněhem odpočívala a nabírala sílu a dostatečné mrazy likvidovaly choroby a škůdce. Naopak teplé a deštivé počasí bylo v tuto dobu nežádoucí, protože půdu značně vysilovalo.

V pranostikách našich předků jsou ukryta moudra i životní zkušenosti, jež platí dodnes. Stačí jim jen umět dobře naslouchat. Tady je pár z nich:

Když dne přibývá, mráz silně pálívá.
Leden ve dne svítí a v noci pálí.
V lednu za pec si sednu.
Jaký leden, takový červenec.
Lednoví druhové – vánice a mrazové.
Je-li leden nejostřejší, bude roček nejplodnější.
Leden studený – duben zelený.
Teplý leden, k nouzi krok jen jeden.
Zelené žito v lednu na poli, po žních budou prázdné stodoly.
Létají-li v lednu mouchy, bude rok na úrodu skoupý.
Leden bílý je sedlákovi milý.

Fabiánská zima. Dnes už ten výraz neřekne asi nikomu nic. Už v roce 1758 Samuel Johnson napsal, že když se potkají dva Angličané, hned se začnou bavit o počasí. Kolem počasí se často točí i lednové pranostiky. Už naši předkové vypozorovali takzvanou novoroční zimu, která s téměř šedesátiprocentní pravděpodobností přichází po vánoční oblevě a na přelomu starého a nového roku přináší citelné ochlazení. Po ní nastává logicky očekávané, takzvané tříkrálové oteplení, po něm ale udeří takzvané psí dny. Do nich patří Hyginská zima, priské oteplení a hlavně Fabiánská zima.

Alois Mrštík, Vilém Mrštík ve svém Roku na vsi o lednu napsali:
„Fabiánská! Zima cikánská. I bílé zuby na mrazu zrozených dětí skřípají bolestí v děsném jejím objetí. Snad všechno, všecko chce ubít a zničit — práská svými vichřicemi v divokém tanci splašených živlů, a když utichne — lehá na nivy a všechnu žijící přírodu jak ztělesněná smrt. — — Ptactvo z polí a lesů doráží až ke dveřím chat — i straky opustily samoty, a kývajíce smutně dlouhou svou ojí, slídivě pátrají po dědině, čím by zahnaly ptačí svůj hlad. Tvrdí, všem psotám uvyklí havrani, vyhublí až na kost a krotcí jak slípky ze dvorů, už ani neodlétají, chocholaté trpělky s peřím od zimy zčechraným krátkým, malátným letem vyhýbají blížící se noze osamělého chodce a znovu znaveně s bolestným crkotem hledají po silnici těžce zas oužený, výkaly smíchaný a sněhem pozmítaný zob. — Vrabci až do síně dorážejí a drze kradou nějaké to tvrdé zrnko nebo ždibec vařeného zemáku hozeného slepicím a kačenám. Na hruši skulinky už není, které by nebyl datlík prohledal a hnán hladem až na okno se odvážil, hledaje v červotočivých rámech bídnou svoji výživu. Drůbež z kurníku už ani nevylézá, i v holubnících ticho — z boudy vylézá a ihned zase zalézá zimou skučící pes.“

Pranostika „Na svatého Hygina (11.1.) pravá zima začíná“ je jasná: obvykle mezi 7. a 14. lednem přichází jedno z nejstudenějších období v roce. Střídat je může mírné „priské“ oteplení, a to kolem 18. ledna na svatou Prisku (Svatá Priska pod saněmi píská) a po nich, v poslední dekádě ledna, nastává krutá Fabiánská zima. Jméno dostala podle sv. Fabiána a Šebestiána 20. 1. a dostavuje s pravděpodobností až 65 %.

Co říkají o Fabiánské zimě pranostiky?
Fabiánská zima pálí.
Na svatého Fabiána cesta zvoní pod nohama.
Fabiánské mrazy málokdy schází.
Svatý Fabián – zimy pán.
Na Fabiána a Šebestiána začíná se pravá zima.

Fabiánský mráz netáhne jen lidovými pranostikami, fabiánskou zimu zná i krásná literatura: v roce 1903 její krutost sugestivně vylíčil spisovatel Alois Mrštík v románu Rok na vsi. Býval to také čas zabijaček a ledování, kdy hospodští z rybníků vysekávali kusy ledu a vozili je do sklepů. Tam pro chlazení uskladněného piva led vydržel až do začátku léta. A aby všechno nevyznělo tak optimisticky, k dispozici byla i jedovatá pranostika Na svatého Šebestiána se musí někdo utopit, nebo zmrznout.

Fabiánský mráz ale v představách našich předků nepřinášel jen zmar a smrt, lidé si nejchladnější období roku spojovali i se znamením nového jara. Dávné pranostiky tvrdí, že „na svatého Fabiána stromům opět míza dána“ anebo „když přichází Fabián se Šebestiánem, je možno ve stromech zaslechnout novou mízu“. V koloběhu roku to byl čas, kdy se konec stával zároveň počátkem.

Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES

Foto: archiv autora