STARÁ ŠUMAVA A POŠUMAVÍ: O svátku Mláďátek

28. prosince jsou v křesťanském i lidovém obřadním kalendáři připomínaná nemluvňátka, která podle evangelijního vyprávění nechal v Betlémě zavraždit král Héródés Veliký bezprostředně po Ježíšově narození. Co o tomto svátku dnes víme?

V západní liturgické tradici připadá svátek Mláďátek na 28. prosince. Toto datum neoznačuje den úmrtí dětí, ale souvislost jejich zabití s Vánocemi a s narozením Krista. Svátek poprvé zmiňuje kalendář severo­afrického města Kartága roku 505.

V lidové víře den platil za nešťastný a za věštebný. Traduje se, že „kdo se na Mláďátka roznemůže, zřídka vyžije“ nebo „kdo na Mláďátka obchodoval, prodělal“. Negativním znamením toho dne byla mlha nebo chumelenice: ranní věštila smrt dětem, polední mladým a svobodným, odpolední dospělým a večerní starým. Když se na Mláďátka něco sype (sněží nebo prší), bude příštího roku hodně nemocí.

S tradovaným biblickým příběhem nejspíše souvisí zvyk budit ráno 28. prosince děti a ptát se jich: „Kolik bylo mláďátek?” Které dítě nevědělo, dostalo metlou a připomnělo se mu, že jich bylo „čtyři tisíce čtyři sta čtyřicet čtyři”. Svátek Mláďátek je provázený řadou zvyků a pověr, většinou vázaných k dětem. Ten den by se třeba nemělo prát prádlo, protože se symbolicky máchá v nevinné krvi zabitých dětí. Právě tak by se neměly ven věšet vyprané plenky: to aby Herodes nepoznal, že v domě bydlí malé děti a nepřišel si pro ně.

Na horní Šumavě se svátek Mláďátek – Neviňátek slavil jako den dřevařů, dřevaři šli v nedělních šatech na ranní mši svatou a během dne prováděli jen ty nejnutnější domácí práce. Později se k tomuto dni – 28. prosinci, přidaly lidové pověry a zvyky. V tento den rovněž matky zapalovaly svíčku za jejich zemřelé děti, aby se dětská dušička mohla ohřát od teplého plamínku svíčky. I přesto, že byl tento den vnímán spíše pochmurnou náladou, na některých místech se objevily pokusy slavit tento den bujaře, kdy se pořádaly průvody žáků. Jelikož však tyto průvody obtěžovaly svou nevázaností a nezbednostmi, které žáci prováděli, tento zvyk poměrně rychle zanikl a zůstalo jen u domácích výchovných testů a šlehání proutkem.

Do jihozápadních Čech, a zvlášť do krajů s dříve německým osídlením, na Chebsko, Plánsko a Karlovarsko, zasahuje obyčej obřadního bití zele­ným prutem na den Mláďátek. Odlišuje se termí­nem od velikonoční pomlázky, ale shoduje se svým účelem: mrskalo se totiž pro zdraví.

Vrbové proutky se řezaly na den sv. Barbory, ponechávaly se na teplém místě, aby vypučely, a ovazovaly se červenou stuhou. Muži švihali ženy vrbovým prutem a děti své rodiče. Vyplácená osoba se musela vykoupit penězi nebo sladkou kořal­kou.

Zdroj: Eva Večerková – Věra Frolcová: Evropské Vánoce, TOUFAR, P. – Český rok na vsi a ve městě. Třebíč: Akcent, 2004

Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES

Foto: archiv autora