STARÁ ŠUMAVA A POŠUMAVÍ: Štěpánská koleda
V českých zemích byl druhý svátek vánoční spojen především s koledou – ta kdysi souvisela s magickými pohanskými obřady. Věnovala se jí velká pozornost, protože z darovaných předmětů se soudilo, co na koho čeká. Křesťanství však postupně vytlačilo pohanské obřady a z koledování se stala zábava dětí a skrytá žebrota dospělých.
“Na Štěpána není pána”, tvrdilo staré pořekadlo – na tento den totiž kdysi začínal rok a měnila se i služba vesnické chasy. I ve starém Římě dostávali otroci v tuto dobu při saturnáliích dočasnou svobodu. Veselí souviselo s tím, že se vyplácela celoroční odměna, což byly kromě peněz i naturálie, šaty a dary – například pěkná vánočka. K charakteristické atmosféře venkovských Vánoc patřilo pastýřské vytrubování. Právě pastýři si totiž jako obecní zaměstnanci chodili dům od domu pro výplatu. Na jednom ze svých obrázků z roku 1945 nazvaném Slouha to zachytil Josef Lada: u rozzářeného okna stojí na zasněžené návsi pokorně žena s nůší na zádech a muž v kožichu vytrubuje pastýřskou fanfáru.
S koledou se v lidové tradici pojil druhý svátek vánoční. Na Štěpána se s písničkou od domu k domu vydávali hlavně děti, ale také například učitelé a další profese.
V Čechách je starodávný obyčej koled a koledování doložen ještě v předhusitských dobách. Vzdělaný mnich Jan z Holešova sepsal v Břevnovském klášteře více než před půl tisíciletím spis Štědrý večer, v němž zachytil vánoční obyčeje a zvyky našich předků. Neopomněl popsat ani vánoční píseň, která se tehdy zpívala: vele, vele, stojí dubec uprostřed dvora. O mnoho mladší není ani koleda Narodil se Kristus Pán, která vznikla z latinské duchovní písně Ave hierarchie coelestis (Buď pozdraveno, kněžstvo nebeské).
V našich zemích se stejně jako jinde koledovalo a zpívaly se vánoční písně od adventu do Hromnic. První koledníci se objevovali již o svátku sv. Mikuláše. Žáci farních škol chodili na mikulášskou koledu i se svými správci. Nosili s sebou velkou figuru biskupa. Sami si oblékali bohatě zdobené šaty, jezdili na koních a vozech. V roce 1429 zpívali na Staroměstské radnici o sv. Mikuláši s “biskupem” žáci od sv. Mikuláše, z Týna, od sv. Michala, Havla, Jiljí a Haštala. Vykoledovali si po 2 groších z denních peněz.
Koledníci to však v Praze neměli lehké. Například v roce 1447 “purkmistrové a konšelé obojího města přikázali všechněm rektoruom školním i farářuom jich, aby na den sv. Mikuláše žáci nechodili v šatech nádherných ani v pásech pozlacených nebo stříbrných, s záponami, u věncích perlových, ale prostě, kteří chtí, v svých šatech anebo měštěnínských suknicích nedrahých, a ovšem na koních aby nejezdili, jak někdy jsú činievali; a to zachovati uložili v budúciech časech tak choditi pod poslušenstviem panským”. Lidem se ale nazdobení koledníci líbili, a tak se vždy našel způsob, jak přísný zákaz pánů konšelů a univerzity zdárně obejít. Ještě v polovině 14. století na koledu chodili i pražští preláti, kanovníci a ostatní duchovenstvo.
Za vlády Karla IV. měl pražský arcibiskup a vysocí církevní hodnostáři zaručen pevný kolední plat. Arcibiskup byl povinen “dáti prelátům a kanovníkům 4 kopy, služebníkům kostela, tj. vikářům a oltářníkům a jiným 2 kopy, žokům a kůrním 20 a bonifantům 10 grošů, ovšem jen těm, kteří osobně do domu arcibiskupova přišli a kolední zpěv před ním vykonali”. Koledovali i správci farních škol, městští pacholci, biřici, pivovarští dělníci. Na koledu chodili i prostitutky! Účast příslušníků opovrženíhodných profesí na veřejných vánočních oslavách nakonec vedla v roce 1390 k vydání nařízení, jež jim účast na koledách zapovědělo. Koleda však bez toho měla čím dál nevázanější charakter.
Nejrůznější nařízení proto omezila i účast kněží. Nižší kněžský stav to nesl nelibě, protože tak byl ochuzen o možnost vánočního přivýdělku. Bylo tehdy zvykem, že “řádné koledy” byly konány na způsob procesí kněží a žáků. Kněží nesli obraz Kristův, jejž obyvatelé domu líbali. Žáci, oblečení v bílé roucho, nesli hořící svíce a kadidlem vykuřovali domy. Za to dostávali dary. Kněží přitom zpívali latinské písně jako Ecce Maria genuit nobis salvatorem, Judea et Jerusalem nolite timere nebo Heac est dies.
Zpěv pražských koledníků míval velmi dobrou úroveň, k čemuž hlavně přispělo zavedení ars musica jako jednoho z povinných oborů na vysokém učení pražském. V lidovém prostředí však častěji než latinské chorály zaznívaly české zpěvy se světskou tematikou. Karel IV. zavedl instituci kůrních žáků, jejichž hlasy se o vánoční době po století ozývaly nejen z kostelů, ale i na tržištích a v hospodách. Koleda totiž byla důležitým zdrojem příjmů věčně hladových žáků. Nikdo se o vánočních svátcích za skrytou žebrotu nestyděl. Vždyť kdysi i Jan Hus zpíval na kůru, koledoval a žebral na pražských ulicích. A podle starého zvyku odevzdával výslužku starším studentům a pokorně čekal na svůj díl.
Novou renesanci prožila česká koleda v 18. století. V 19. století nechyběly mezi koledami ani kramářské a písmácké písně. Oblibu koled nezmenšily ani četné zákazy vyhlašované z kazatelen. Zpěv koledníků nejčastěji doprovázela harfa, housle, klarinet nebo flétna a v Podkrkonoší trumšajt. Koledníci zpívali česky o narození Ježíška, cestě do Betléma a královských darech, vinšovali, děkovali (případně hrozili) za koledu. Na Valašsku chodily děti o Štědrém dnu do kostela k jesličkám a přinášely Jezulátku nejrůznější dárky. Malý Ježíšek nedostal jen oříšky, jablka, křížaly, med, brynzu, smetanu a kroupy, ale i hezkou vánoční písničku. Děti před jesličkami tančily a zpívaly:
Ježíšek maličký pasáčkům se smál, smál
na ten jejich tanec shůry se díval, val
a všem požehnání bez meškání dal, dal.
Dárky zůstaly u jesliček přes Boží hod a na svátek sv. Štěpána je dostaly tři nejchudší děti z vesnice.
Zdroj: Malá ENCYKLOPEDIE VÁNOC, Valburga Vavřinová, vydalo nakladatelství Libri, Praha 2001
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora