STARÁ ŠUMAVA A POŠUMAVÍ: Tajemné postavy adventu
Lidoví adventní herci nevynechali ani odlehlých samot, jako mysliven, hájoven, mlýnů a chalup. Ve spoustách sněhu ubírali se častokrát od vesnice k vesnici a kamkoli vkročili, všude byli rádi viděni. … Dnes ovšem jinak. Moderní doba dolehla i na starobylé zvyky a obyčeje. Lidové hry staly se časem již jen řemeslem, žebráním a obtěžováním lidí, a proto chýlily se rychle ke svému zániku. Nejlepší důkaz, jak tyto lidové hry nápadně rychle mizí, Škoda, že tyto magické, děsivé, ale i štědré bytosti, které mají kořeny jak v křesťanské, tak v pohanské tradici, už dnes potkáme jen v zápiskách historiků a etnografů.
Pro adventní období existuje také označení „drsné noci“. Jde o nejtemnější období roku před zimním slunovratem. Noci jsou to dlouhé, mrazivé a všeobecně nevlídné. Již v předkřesťanských dobách byly rozšířeny představy, že je to čas působení zlověstných nadpřirozených sil. Dlouhé noci a do Štědrého dne daleko… Snad z těchto temných časů, kdy se věřilo, že zlo má velkou moc, než se světlo (Slunce) opět navrátí, pochází celkem hororový zvyk „aplikovaný“ Perchtami (Perchta je odvozeninou německé Berchty, Bílé paní) či v jiných krajích Žberem vůči dětem.
Tentokrát nepřicházeli do stavení, aby zkontrolovali, jak mají hospodyňky uklizeno nebo zda se děti umí modlit. Ve dnech po svaté Lucii se postava zvaná Perchta (někde Žber) zajímala hlavně o to, jestlipak se robátka správně postí. Pokud by se přišlo na to, že ne, hrozilo dítěti, že postava použije velký zakrvácený nůž, který nosila u pasu, rozpáře jim bříško a naplní ho kroupami (případně i senem). K tomuto účelu si Perchty do domácností někdy nosily i krvavý džber „na vnitřnosti“ a na sobě mohly mít zakrvácenou zástěru. V lidové tradici vstupovaly do stavení tiše, nemluvily, jen tiše mumlaly nebo syčely.
Původ této postavy je třeba hledat hluboko v minulosti, ještě v dobách před příchodem křesťanství. Perchty (Peruchty, Perechty, Šperchty či Parychty) zpodobňovaly démony a duše zemřelých předků zjevující se v období před příchodem slunovratu. Byly to bíle zahalené shrbené, kulhající a němé postavy s hrozivou maskou připomínající psí nebo dračí hlavu s velkými zuby a vyplazeným jazykem. V různých adventních dnech po sv. Lucii obcházely ves vybavené náčiním na zlobivé děti – škopíkem na krev a vnitřnosti, nožem na párání břicha a koudelí či kroupami na jeho vycpání. Spadeny měly na toho, kdo porušoval půst či předem jedl pečivo určené pro vánoční svátky.
Kromě Perchty chodil v některých, převážně moravských, krajích Žber. Postava celá pokrytá koudelí a s dřevěným kyblíkem (džberem) na hlavě. Žber neomylně navštěvoval stavení a dvorce, kde měli špatné a zlobivé děti. Nožem od krve předchozí oběti rozřízl prý spratkovi břicho a vložil do něj koudel. Břicho mu pak zašil a za týden se měl opět zastavit – to aby si vyzvedl mrtvolku a odvezl si jí domů. K tomuto účelu s sebou vozil v pytli na vozíku taženém dvěma koňmi nebo osly pytel s koudelí a druhý vak na již zemřelé děti od jinud.
S industrializací, rozvojem měst, odklonem od víry a přeměnou společnosti se předvánoční odpočinek změnil v materiální honičku. Během 20. století se toto období stalo součástí obrovských marketingových kampaní i velkého utrácení peněz. V nejedné firmě se můžete setkat s moderním termínem „high season“ (vrchol sezóny), který předvánoční čas v současné společnosti dokonale vystihuje; shon, stres, vysoké nasazení a vysoké zisky. Tolik potřebný odpočinek ale většině lidí chybí. V prosinci je málo světla a počasí přeje nejrůznějším chorobám. Již tak zatížený organismus je často zbytečně přetěžován. Naši předci věděli, proč v prosinci odpočívat. V tom bychom si od nich mohli vzít příklad, protože Štědrý večer není jen o hromadě dárků.
Zdroj: ANDREA BLAHOVCOVÁ, „Maškary v pošumaví jako sociokulturní denomén“, Diplomová práce, Univerzita Karlova 2006 MILENA ŠTRÁFELDOVÁ, „V předvánočním čase u nás chodily i hrozivé a tajemné adventní postavy“, Radio Prague International
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora