Z ARCHIVŮ A KRONIK: Tajemství svátku svaté Barbory
Kdopak z Vás dnes brzy za rozbřesku spatřil, jak Barborky jedna za druhou slaňují od nebeské brány na Zemi? Jen jedenkrát ročně o jejich svátku je svatý Petr spouští k zemi, aby hodné potěšily a zlé napomenuly. Leckomu naplnily punčochu za oknem, jiné obdarovaly při náhodném setkání nebo jen radostně zazpívaly.
Řekne-li se svatá Barbora, mladší ročníky snad v paměti vyloví spojení s barborkami a vybaví se jim v této souvislosti adventní období. Dříve narození čtenáři si jistě vzpomenou, že svátek svaté Barbory si připomínáme 4. prosince a že tato světice je uctívanou patronkou mnohých řemesel a nejznámější že je její patronát nad horníky. A – aniž bychom chtěli publikum našeho magazínu podceňovat – předpokládáme, že jen výjimeční znalci lidových tradic budou vědět, že svátek svaté Barbory kdysi nebyl spojený jen s nařezáním větviček, nýbrž i s dalšími zvyky, které se však buď z povědomí úplně vytratily nebo je pohltil jiný prosincový, o dva dny později připomínaný svátek – mikulášský.
První z adventních postav byla svatá Barbora. “Barborky” chodí po staveních v předvečer 4. prosince. „Barbora měla za úkol jakýmsi způsobem připravit děti na Mikuláše a drobnými dárky navodit atmosféru poklidu. Nadělovaly většinou bonbóny, neměly totiž v úmyslu děti vystrašit.”
Tento den máme spojený s řezáním třešňových větviček, které si aranžujeme do vázy, aby nám na Vánoce krásně vykvetly. Kde se ale vzala tato tradice a co to jsou barborky? Velmi starou tradicí je řezání třešňových větviček právě 4. prosince. Dříve si do vázy s vodou trhala větvičky svobodná děvčata, která pomýšlela na vdavky. Komu do Vánoc barborka vykvete, ten se v příštím roce vdá, tak praví stará pověra. Mladé dívky pověrám věřily, a aby květům pomohly, kladívkem narušovaly konce větviček a ty tak mohly lépe přijímat vláhu. V některých krajích dokonce dívky věšely na třešňové větvičky stužky se jmény chlapců. Která vykvetla jako první, oznamovala jméno vyvoleného. Kvítek z barborky ukrytý za šněrovačkou měl zase přivábit hocha, kterého děvče nosilo v srdci. Věřilo se také, že dívce, jež už není pannou, větvičky nevykvetou, proto některé dívky barborky raději schovávaly.
Až do 19. století byl udržován zvyk, kdy v den svaté Barbory nebo v předvečer tohoto svátku chodívaly především svobodné ženy převlečené za Barborky. Chození Barborek spočívalo tedy ve večerních obchůzkách po staveních, kdy skupina nejčastěji tří až šesti dívek v kostýmech Barborky chodila za dětmi. Jedna z děvčat měla zvoneček, kterým zvonila, aby se o nich dobře vědělo. Další z nich pak na dlouhé tyči nosila vydlabanou tykev s vyřezaným obličejem a svíčkou uvnitř. Každá z Barborek měla při sobě metli. Při příchodu k domácnostem, nejprve přistrčily tyč s tykví k oknu, do něhož tloukly metlou. Chodily za dětmi, aby zjistily, jestli se umí modlit, jsou správně vychované a nezlobí rodiče. Hodné děti podarovaly drobnými cukrovinkami, jako například ořechy nebo sušeným ovocem. Ty zlobivé, které neposlouchaly rodiče a nemodlily se, vyšlehaly metlou.
Při prvním kontaktu s dětmi Barborky ihned zvolaly: „Modli se, modli se!“, tedy pokyn, aby děti předvedly, že se umí modlit. Zajímavostí je, že ono zvolání se časem zkomolilo a vzniklo možná dnes i více známé „Mulisi, mulisi!“. Krom tohoto zvolání, Barborky též při příchodu pravily báseň. Jako typický příklad jedné z nich si uveďme z publikace Vánoční zvyky a obyčeje naší babičky: „My tři Barborky jsme, z daleké krajiny jdeme a dárky vám neseme. Neseme, neseme, velice to krásné, kdo se modlit bude, tomu je dáme, a kdo nebude, tomu hodně nalupáme. Postupem času samotné chození Barborek opadlo, ale místy se zachoval ještě zvyk v té podobě, že děti si dávaly večer za okna talíře a poté na svátek sv. Barbory v nich nacházely nadílku.
Podívejte se společně s námi, jak to se svatou Barborou vlastně bylo… Barbora žila na přelomu 3. a 4. století v Nikomédii. Byla dcerou bohatého kupce Dioskura, odpůrce křesťanů. Jenže Barbora se zaslíbila Kristu, byla tajně pokřtěna. Navíc se pak odmítla provdat za muže, kterého jí otec vybral. Dioskuros dceru udal soudci a ten ji nechal mučit a zabít. Stětí hlavy se ujal sám Barbořin otec. Dnes je svatá Barbora patronkou mnoha profesí, především horníků, ale také pokrývačů, tesařů, architektů či kuchařů. Podle legendy ze 7. století je rovněž patronkou týraných a opuštěných dětí. U nás je Barboře zasvěceno několik kostelů, tím nejvýznamnějším je kutnohorský chrám sv. Barbory.
Zdroj: EKERT, František. Církev vítězná: životy Svatých a Světic Božích. 4. svazek. V Praze: Nákladem Dědictví sv. Jana Nepomuckého, 1899. Ottův slovník naučný: illustrovaná encyklopaedie obecných vědomostí. 3. díl. V Praze: J. Otto, 1890. 946 s. [Heslo „Barbora svatá” na str. 299.] ZÍBRT, Čeněk. Den se krátí, noc se dlouží … Praha: Šimáček, 1910
Připravuje: Miroslav K1US ANDRES
Foto: archiv autora