Z ARCHIVŮ A KRONIK: O putování mlynářského krajánka
Mlýn řídili lidé a byly tu jistě problematické věci. Mlynáři například vedli časté spory o vodu s rybáři či s voraři, ale to je u lidí přirozené a rozhodně to neznamená, že mlýn byl před obrozením symbolem sil rozkladu a pekla. To se mi opravdu nezdá. Český mlýn, to bylo především srdce kraje, odkud pocházela životadárná mouka, bez níž by nebylo božího daru. Bylo to i kulturní středisko, kudy každoročně prošly stovky krajánků a jiných lidí.
Mlýn měl alespoň jednu místnost větší než obyčejná chalupa a tak se tu konaly pracovní zábavy jako přástky, dračky a táčky. Mlynář měl své chvíle klidu, kdy se zrovna nemlelo a býval to poměrně vzdělaný a sečtělý člověk. Konečně úcta, které u ostatních venkovanů požíval, je krásně vyjádřena ve slově “pan otec”.
Krajánek byl ve mlýně vždy vítán a oblíben i mezi zákazníky a mlynářskou chasou. Krajánci, to byli zpravidla vyučení mlynáři, kteří neměli stálou práci. Jakmile jim práce ve mlýně skončila, šli „vandrem“, od mlýna ke mlýnu.
V létě si někteří krajánci užívali pěkného počasí, to se na mlýně dlouho nezdrželi, nejpozději po několika dnech putovali dál a mnohdy užívali i letní pohostinnosti přírody a jejich plodů. V zimě a za špatného počasí pak přebývali ve mlýně zpravidla po dobu delší. Vypomohli dle potřeby a možností ve mlýně, někdy i v hospodářství. Někteří putovali stále po stejném okruhu mlýnů, zvláště ti starší, případně nemocní. Takoví se vraceli a přicházeli i několikrát do roka, na dobu delší.
Mlynář měl cechovní povinnost poskytnout krajánkovi zdarma nocleh, stravu a také dát nějaký peníz na cestu. Krajánci přicházeli do mlýna před večerem, někdy k obědu. Krajánci měli zpravidla vybrané společenské vystupování, sdělovali různé události, znali i pověsti a básně, nebo hraní na hudební nástroj. Byli světa i okolí znalí, často se dohovořili i cizím jazykem. Mívali dobrou výmluvnost, vtip a smysl pro humor. Někteří se zabývali i zprostředkováním sňatků, mlýnského zařízení, případně i mlýnů.
Krajánci mívali své pravidelné trasy a své oblíbené mlýny, takže mlynáři již většinou dopředu věděli, kdy se který z nich objeví a s jejich pomocí už předem počítali. Jedni měli volnou morálku, na druhé se mohl mlynář spolehnout, že zvládnou sami i noční mletí.
Byli to putující pozorovatelé a zpravodajové a dostávali za dobrou informaci i odměnu. Své potřeby, – prádlo a jiné osobní potřeby – nosili v ruksaku. Deku nosili zpravidla smotanou na zádech. Na hlavě nosili typickou placatou čepici. Poslední krajánci se toulali naší vlastí ještě v roce 1955.
Krajánci spíše navštěvovali lépe společensky postavené mlýny vodní. Ptáme-li se pamětníků, jejich vzpomínky jsou však spojené s koncem mlýnů a tím pádem i s koncem mlynářského řemesla. Práce už prý „…těžká nebyla. Jak byl vítr třeba tři dni, tak to bylo práce dosyť. Ale obsluhoval to jenom jeden a všecko stihnul…” Jaká ale byla mlynářská práce předtím, v době svého rozkvětu? Mlynáři prý „museli víc uměti, než jen obilí mlíti”. Měli své mlýny. Pak tedy museli umět zhotovit vše potřebné. To znamenalo tesat, kovat, stavět… A v tu chvíli se přicházející krajánci – mlynářští tovaryši hodili.
Docela zajímavý je původ slova krajánek, které se jako označení potulných mlynářských pomocníků objevuje ve starší literatuře. Obvykle se říká, že to pojmenování vzniklo z toho, že krajánci se toulali po kraji, po krajině, tedy světem. V časopise Naše řeč se ale před sedmdesáti lety psalo, že slovo vzniklo jinak. Že je to pražské slovo. V Praze na Vltavě totiž bývalo více mlýnů vedle sebe, a když klesl průtok vody, mlýny zastavovaly práci, až nakonec mlel jen ten první, ten na kraji. A za toto privilegium musel krajní mlýn zaplatit tím, že měl povinnost podporovat potulné mlynářské pomocníky, kteří se tedy jmenovali krajánci podle krajních mlýnů.
V minulých časech byli tak populární, že se dostali i do jedné písně: „Jednou přišel do mlejnice krajánek…”
Z toho, co zde bylo uvedeno, se ukazuje, že zejména ve starší době byl mlynářský slovník významnou součástí české slovní zásoby vůbec; z ní bral svá pojmenování, ale na druhé straně ji obohacoval o slova nová, v duchu českého jazyka tvořená, popř. o nové významy slov. Mnohá z těchto slov žijí proto i dnes jednak jako součást nové mlynářské terminologie, jednak přešla, popř. se vrátila do obecné slovní zásoby vůbec. Příčinu toho je třeba vidět v tom, že mlynářský slovník měl vždy dobrý český základ a vlivy cizí (zejména německé) tu měly význam jen okrajový. A právě v této zásluze o české slovo je třeba vidět významný kulturní přínos starého českého mlýna.
A ještě pověst: Jednou si mlynář nechal od ševce ušít nové boty. Byly nádherné na pohled a on z nich měl velikou radost. Ty se budou panečku nosit. Ale když je natáhl na nohy, boty tolik tlačily, že je musel zase rychle sundat. V té době vypomáhal u nich na mlýně krajánek. Objevoval se tam každý rok v době vybírání brambor. Vypomohl, vydělal si pár peněz a zase zmizel. Krajánek mohl na mlynářových nových botách oči nechat. A jednou ráno, když se všichni ve mlýně probudili, koukají, krajánek pryč a boty taky pryč. Mlynář lamentoval, ale nenadělal nic. A za čas na milého krajánka zapomněl. Za rok zase přišel čas vybírání brambor. Ve mlýně měli plné ruce práce, kdo mohl, tak pomáhal. Vtom se ve dveřích objevil krajánek, v ruce mlynářovy boty a už z dálky volá. „Pane otče, nesu vám vaše boty. A pořádně jsem vám je rozšlápl, aby vás už netlačily.” Mlynářovi nezbylo, než se zasmát. Byl rád, že má své boty zpátky a krajánka k ruce.
Zdroj: Pozůstalost Adolfa Daňka, SOkA Strakonice, Naše řeč, ročník 18 (1934), PŘEHLED MLÝNŮ, MLÝNKŮ A ČERPADEL V ČR 1 L. ŠTĚPÁN, Dílo a život mlynářů
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora