Z ARCHIVŮ A KRONIK: Svatomartinské posvícení
Co stojí za tím, že oslavy svatého Martina získaly mezi českými tradicemi tak výjimečné postavení? Zatímco mnoho jiných posvícení se slaví pouze lokálně nebo úplně upadlo v zapomnění, svatý Martin se i v moderní podobě udržel napříč generacemi, od pečené husy po sklenku prvního mladého vína. Co dělá tento podzimní svátek tak výjimečným?
Posvícení, někdy nazývané hody nebo krmáš, představovalo významnou událost v životě českých vesnic a měst. Martinský svátek býval ještě v 19. století důležitým dnem skládání účtů, vyrovnání závazků v obci, pro čeleď termínem ukončení služebního roku, ale také příležitostí pro obchůzky žáků a svátkem hodování.
Selská pranostika otištěná v roce 1710:
Na den sv. biskupa Martina
milý hospodář a jeho družina husy jedí, víno k tomu pijíce
štědrého Martina chválíce
páni, žáci a kněží se radují
neb se jim koledy přibližují.
Pacholci a dívky svobodu mívají,
a u jiných pánů se zjednávají.
Na svatého Martina kouřívá se z komína. Nejen proto, že by měl přijet na bílém koni a krajinu přikrýt sněhem. Také proto, že v kuchyních panoval čilý ruch.
Na venkově byl svátek svatého Martina jedním z nejoblíbenějších svátků roku. Konala se posvícení, děti i hospodáři čekali na první sníh, hospodyně pekly posvícenskou martinskou husu a martinské rohlíky nebo podkovy, zvané martiny, roháče, zahýbáky, prostě posvícení jak se patří. V neděli šli všichni do kostela na slavnostní mši a po ní se podával oběd. Tvrdí se, že posvícenský oběd byl nejbohatší v celém roce.
V 18. a 19. století se jedla polévka, různé druhy masa včetně pečené husy, knedlíky a zelí, smetanové omáčky, spousta koláčů a dalšího pečiva. K tomu nesměl chybět dostatek piva. Večer bývala taneční zábava pro mládež, která se často protáhla až do dalšího dne. V pondělí se konala zábava s názvem pěkná neboli zlatá hodinka, která se ještě dnes v některých obcích dodržuje. Lidé se scházeli v hospodách s rozsvícenými svíčkami.
V pondělí se také odehrávaly z dnešního pohledu drastické obyčeje veřejného zabíjení zvířat, jejichž maso se pak večer v hospodě upeklo a snědlo. Někde stínali kohouta, jinde berana nebo shazovali kozla ze skály či z kostelní věže. Před zabitím zvířete se vždycky odehrál symbolický soud, při němž se oběti vyčetla spousta zlých skutků. To vše se dělo za účasti diváků z celé obce i okolí. Úterní “sousedská” zábava se dnes většinou nedrží. Podle pamětníků to bývala příležitost k tanci pro starší obyvatele vsi, a proto se hrávala pomalejší hudba. Dozvukem hlavní posvícenské zábavy pak bývala oslava konaná následující neděli, jíž se říkalo mladé posvícení.
Martinské posvícení bylo (stejně jako masopust) oblíbeným termínem pro pořádání zásnub a svateb. Tato oslava se nazývala svatomartinská sýpka nebo bojkova svatba a trvala i několik dnů. Průběh těchto oslav nebyl vždy zrovna hladký. Zejména někteří chasníci zvládli hned propít všechny vydělané peníze. Z renesanční doby se dochovalo i několik úředních zpráv o nezřízeném chování tzv. martínků, kteří přitáhli do města, kde přepadali a loupili, protože jim došli peníze.
Dříve byla martinská husa poslední pečení před šestitýdenním adventním postem. Upečená husička měla i svůj řád, jak se podělit o propečené maso. Nejnižší sluha dostával vždy křídla. Prý proto, aby při práci lítal jako čamrda. Vyšší sluha se těšil ze stehna, ale hospodářovi patřil celý zbytek husy v pekáči. Věřilo se, že kůže z husích nohou má zázračné léčivé účinky. Vložíme-li ji do střevíců pod chodidla, nebudou se nejméně celý rok potit. Kousek kůže mezi prsty se postará o to, aby se neobjevilo žádné kuří oko. Sklizeň i výmlat byly u konce a čeledi končívala sjednaná služba, dostávala mzdu a hledala nového hospodáře, případně o rok prodlužovala dohodu. V tento den se uzavíraly smlouvy mezi obcí a obecním pastýřem, ovčákem, ponocným a dalšími lidmi. Konávaly se dobytčí či výroční trhy. Toho dne se hodně slavilo. Příbuzní, přátelé i známí se scházeli, aby si povyprávěli o všem co toho roku zažili a co je potkalo.
Úryvek z Vídeňských novin z roku 1939:
Proč bylo zavedeno posvícení martinské, o tom se vypravuje tato pověst (podle Jos. Svátka): Kdysi vyjel si český kníže Oldřich lovit do lesů křivoklátských, kde se však odloučil od své družiny a zmátl si cestu v hustém lese. Troubení jeho přivolalo uhlíře z nedaleké osady, kde právě slavili posvícení. Uhlíř vyvedl knížete, jehož neznal, z lesa, a pozval ho do své chatrče na husu. Kníže, který se vydával za knížecího komorníka Janka, přijal pozvání uhlířovo a poživ husy posvícenské a pobaviv se v chatrči jeho, pozval ho, aby ho v Praze na hradě navštívil. Uhlíř to slíbil za tou výminkou, že mu tam pan Janek dá též upéci husu. Potom vyvedl knížete z lesů. Kníže sešel se brzy se svou družinou a vesele jí vyprávěl, co se mu přihodilo. V den sv. Martina dostavil se uhlíř skutečně na hrad Pražský a poptával se po panu Jankovi. Dvořané, jsouce již na jeho příchod připraveni, uvedli ho ke knížeti, s nímž užaslý uhlíř potom stoloval a na huse si pochutnal. Na památku tohoto vysvobození svého z lesa a srdečné pohostinství českých uhlířů ustanovil kníže Oldřich, aby každého roku slavil se den sv. Martina pečenou husou a z toho ustanovení mělo počátek posvícení martinské.
Podle profesora Čeňka Zíbrta si v Čechách ve 14. století martinskou koledou přilepšovali nejen chudí žáci a kanovníci, ale také katové (roku byla 1390 účast zakázána). Koledovali po domech zámožnějších měšťanů a ve svých koledách, z nichž se některé z 15. století zachovaly, se dovolávali štědrosti svých spoluobčanů podle sv. biskupa Martina, který se s prosícím žebrákem rozdělil o svůj vlastní plášť. Postupem doby martinská koleda v Čechách a na Moravě vymizela.
Zdroj: ŠOTTNEROVÁ Dagmar. Lidové tradice: původ lidových tradic, zvyky, pověry, pranostiky, říkadla a hry. Olomouc: Rubico, 2009. VONDRUŠKOVÁ Alena. Český lidový a církevní rok. Brno: MOBA, 2015.
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora