STARÁ ŠUMAVA A POŠUMAVÍ: Listopadové rozjímání
Listopad
Vždy jednou za čas, za čas, který míjí
jako váš malý pláč, jak vaše touhy mladé,
přichází starý pán a sklání těžkou šíji.
Ztratil jsi něco snad a hledáš, listopade?
Kotouče páry, zimy, kterou saje
zavátý park a všechny jeho stromy,
s jehlami deště, který naříkaje
rozehrál rozbité a dyšné gramofony.
Co hrají? Hrají list, čáry, jež nečarují,
list hrají, který se na slepé cesty klade,
zatímco dívky spí u draků v černé sluji.
Ztratil jsi, nenajdeš, ó běda, listopade! (Jiří Orten)
Listopad má veliké kouzlo a nejvíc patří k Šumavě. Po lesích mohu tehdy volat a nedovolám se
Liduprázdno… Ze země prýští vlhkost, mechy jsou vodnaté a smrkové haluze, větrem a stářím na zem sražené, jsou černé a slizké. Při cestách padají do sněhových louží změklé, černající jeřabiny. Dobře se dýchá: vzduch chladne a přináší předzimní ostrost. Obloha šedne, rok se uzavírá. Mizí jasná říjnová žluť a červeň slábnoucích listů a v blátech se topí jednotvárná hněď zmaru a smrti. Za dnů visí na větvích lesů mlha; není hustá, dává jen lesům větší tajemnost a hloubku. Vichry zametají nízko nad krajem. Hukot a praskot, všechno zbytečné se navrací k zemi a začaly podzimní mlhy. Válí se v údolích a připomínají nekonečné mořské příboje. Vršky kopců zase ostrůvky v moři. Inverze na Šumavě je krásná. Mraky se valí jako mořské vlny údolími, mlha po ránu zase připomíná nevěstin závoj.
Někdy je Šumava pošmourná, ale vždy krásná
Jakékoliv naděje na příjemné dny babího či dědkovského léta jsou nenávratně pryč a počasí se obvykle pořádně vyřádí. Jistě, můžeme hloubat o poezii přírody zahalené mlžnými závoji, ale to funguje jen tehdy, můžeme-li se po kochání a hloubání vrátit do vyhřátého pokoje.
Předposlední měsíc v roce je měsícem radostným i teskným. Je příkladem rčení, že když něco starého končí, něco nového začíná. Přináší vzpomínky i očekávání, nutí k zamyšlení i nicnedělání při dlouhých chladných večerech. Jak je trávili naši předkové?
V dávných dobách, kdy lidé ještě věřili pověrám a báli se strašidel, trávili dlouhé podzimní a zimní večery v chalupách, kde se scházeli nejen proto, aby ušetřili za světlo a teplo, ale také aby společně drali peří, zpracovávali len a u toho si vyprávěli příběhy. K tomuto zklidňování a ztišování, které svým způsobem znamenalo již přípravu na nadcházející předvánoční adventní období, docházelo ale až koncem listopadu a milník, kterým končilo období hostin a oslav, představoval svátek svaté Kateřiny, který připadá na 25. listopadu.
Do svaté Kateřiny se totiž lidé radovali z konce hospodářského roku, kdy se vyplácely roční mzdy a uzavíraly se smlouvy na příští rok. Právě listopad před dlouhou a tuhou zimou, jejíž předzvěst často přicházela již v podobě svatomartinského sněhu, dával poslední možnost k tomu se pořádně pobavit, zazpívat si, zatancovat a vychutnat si dobré jídlo v dobré společnosti. Asi nejznámější jsou v tomto směru svatomartinská posvícení, která připadají na 11. listopadu, což je den, kdy zemřel biskup svatý Martin, který byl všemi milován pro svou laskavost a dobrosrdečnost a je tak jedním z nejoblíbenějších svatých vůbec.
A právě k odpočinku nám podzimní mlhavé dny a dlouhé večery dávají spoustu příležitostí. Máme dostatek prostoru se trošku zamyslet, aspoň pro sebe si vyhodnotit uplynulé měsíce, položit si otázku, proč se cítíme, jak se cítíme, a napravit, co bude třeba. Člověk přirozeně ví, co má dělat, co potřebuje a čemu by se měl vyhýbat. Pokud ovšem sebere odvahu a podívá se na věci nezaujatě.
Listopadové a předvánoční období je tradičně zasvěceno návštěvám stárnoucích příbuzných. A odkládání starých ideálů. Tak si nechte od babičky uvařit hrnek dobrého bylinkového čaje a pusťte se do toho. Padá-li první sníh ,,novembris“, když není země zmrzlá, velikou škodu osení učiní a jej vyleží, neb osení pod sněhem se paří a hnije, ale jestli padne, když země zmrzne, je osení užitečný, neboť ono v teple pod sněhem jako v peřině ve zmrzlé zemi leží. Inu uměly naše prabáby a pradědové pozorovat přírodu, řádně si všímat jejích rozmarů a podle toho se zařídit.
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora