Z ARCHIVŮ A KRONIK: První školní den
První školní den je významný moment v životě školy. Každý rád vzpomíná na svoji školu, kamarády, na paní učitelku a na první chvíle svého školního života. Každý z nás chodil do školy. Do školy, ve které se kluci mění v jinochy, holky v slečny, ve které se naučil číst, psát a počítat, ve které se vlastně formuje nový život každého jedince.
Snad každý také vzpomíná na svou první školu, první třídu a vůbec první hodiny výuky tomu, komu tato léta učarovala, vzpomíná rád a ten, co mu škola k srdci nepřirostla, vzpomíná raději méně. V každém případě však pro všechny z nás byl nástup do školy jeden z prvních mezníků v životě, na který vzhledem k pádícímu času zbývá již jen nostalgická vzpomínka.
Začátek a konec školního roku nebyl pevně dán, především na venkově se přizpůsoboval sezónním zemědělským pracím. Podle politického zřízení obecních škol z roku 1805 začínal školní rok kdykoliv v průběhu měsíců října a listopadu. Nařízení, vydané od ministra záležitostí duchovních a vyučování, ze dne 20. srpna 1870, vymezilo počátek vyučování ještě šířeji, a to od 1. září do 1. listopadu.
Ani na středních školách nezačínal školní rok ve stejnou dobu. Kupříkladu jezuitské Ratio studiorum z roku 1599 předepisovalo začátek školního roku pro každou oblast jinak. V české provincii měla škola začínat na sv. Lukáše, tedy 18. října. V druhé polovině 19. století se gymnaziální studenti datum zahájení výuky dozvídali z výročních zpráv, které vycházely vždy v srpnu. Teprve v roce 1925 bylo ustanoveno, že školní rok bude zahájen 1. září.
První školní den byl vždy slavnostního rázu. V dobách habsburské monarchie začínal bohoslužbou. Projevy ředitele k žactvu byly typické již v minulosti, stejně tak i přítomnost různých místních politiků. Děti se z jejich úst dozvídaly o potřebě školního vzdělávání pro život, ale byly třeba také chváleny za sběr mandelinky bramborové během prázdnin.
V době první republiky se provolávala sláva republice a jejímu prezidentovi T. G. Masarykovi, zpívaly se lidové písně a hymna, po roce 1948 byl v oblibě zpěv Písně práce a přijímání kolektivních závazků. Od padesátých let minulého století začal být skrze školní rozhlas přenášen také projev ministra školství, případně jiného vysokého ministerského úředníka.
První den vyučování byl také spojen s rozdáváním učebnic, sešitů, rozvrhů a dalších učebních pomůcek. Prvňáčkové si také ze školy odnášeli a dodnes odnášejí drobné dárky. Na závěr dne čekala děti často sladká tečka v podobě návštěvy cukrárny.
Zajímavý zvyk se udržoval v německy mluvícím pohraničí. Děti zde dostávaly na první cestu do školy kornout plný sladkostí. Jedná se o zvyk dodnes udržovaný v Německu, Rakousku a v německy mluvících částech Švýcarska. Kornout je nazýván Schultüte či Zuckertüte. Znám je také v Horním Slezsku pod názvem tyta. Kornout symbolizuje zralost dítěte, a čím je větší, tím je lepší. Jedná se o velmi starou tradici, jejíž počátek sahá do roku 1817, kdy se poprvé objevila v německé Jeně.
Kornouty se sladkostmi a školními potřebami tehdy děti dostávaly až ve škole, kam je přinesli prarodiče nebo kmotři. Jménem označené kornouty se věšely na strom a každé dítě si ten svůj muselo sundat bez poničení. Zvyk má prapůvod v Mexiku, kde školní rok začínal tehdy, kdy uzrálo ovoce na stromě na školním dvoře a děti je mohly trhat.
Tento původně německý zvyk stále častěji pronikal i do pohraničních částí dnešního Česka, tehdy osídleného převážně německy mluvícím obyvatelstvem. Záznamy o něm jsou v dobových ostravských nebo českobudějovických periodikách. „Před rokem 1910 se kornouty mimo tyto oblasti nacházely jen příležitostně. Podle oblasti dostávaly děti první školní den různé dárky, zejména pečivo: velké preclíky nebo buchty. Děti ale dostávaly i talířky a hrnečky, které jim významný den připomínaly ještě dlouho poté. Jejich účel byl jasný. V týdeníku pro učitele, Besedě učitelské, který vycházel na konci 19. století, se můžeme dočíst, že kornout byl jednou z forem pozitivní motivace. Školní prostředí ve století páry nebylo vždycky přátelským místem a pro děti, který trávily do té doby hraním, to byl těžký přechod.
Autor článku v učitelském týdeníku, Josef Auštěcký, připomíná, že rodiče děti školou dopředu strašili a rádi zmiňovali, že k výuce patří i tělesné tresty. První školní den proto často provázely emotivní výlevy. „Chce-li matka opustit učebnu, spustí dítě na plné kolo, a pak ani kornout cukroví ho neutiší. Stává se, že matka po několik půldnů ve škole musí s ním seděti, jen aby té mučírně přivykl,“ popisuje Auštěcký.
Školní kornouty se po čase ale staly učitelům i trnem v oku. V lexikonu pro domácí hospodyně z roku 1937 se můžeme dočíst, že pedagogové dokonce apelovaly na jednotlivé školy, aby v nich kornouty úplně zakázaly. „Děti z chudších rodin kornouty mít nebudou a pohled na ně jim může ubližovat,“ poznamenává lexikon. Hned první školní den bylo jasné, z jakých poměrů které dítě je a k systematické pozdější šikaně už byl jenom krok. Lexikon zmiňuje i další argument pro zrušení kornoutů. „Není vhodné, aby naše děti nabyly dojmu, že do školy se chodí za úplatu a po přemlouvání,“ dodává příručka pro hospodyňky. Navzdory snahám tradice přetrvala a i přesto, že má německé kořeny, vydržela v Česku i po roce 1945.
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora