Z ARCHIVŮ A KRONIK: Jahodové dny
Prázdniny u babičky, dlouhé teplé večery, sladká chuť čerstvě utržené jahody a spousta dalších vzpomínek z dětství. Vůně jahod přímo rozproudí smysly a vytvoří atmosféru plnou radosti a slastného doznívání letních večerů. Vše se skrývá za jediným receptem, který se předává z generace na generaci.
Tušíte správně. Jde o lahodné jahodové knedlíky. Nejčastěji si je užíváme rozmačkané se smetanou, ale na legendární jahodové knedlíky snad nikdo nezanevře. První psaný recept na ovocné knedlíky na českém území pochází ze 17. století. Právě jahodové knedlíky si vysloužily asi největší věhlas. Zamiloval si je následník rakousko-uherského trůnu arcivévoda František Ferdinand d´Este. Údajně byly nejoblíbenějším jídlem prvního československého prezidenta T. G. Masaryka. A francouzský gurmán Edouard de Pomiane jahodové knedlíky dokonce zařadil mezi deset nejlepších jídel světa. Není divu, že se prosadily i v zahraničí coby originální teplý dezert.
Jahoda je ovoce, které zbožňuje každé dítě i dospělý. Jahodové dorty, zmrzliny a ovocné poháry jsou ideálním dezertem na letní horké odpoledne. Každý z nás alespoň jednou v životě ochutnal výbornou a chladivou jahodovou tříšť.
Jahody se táhnou napříč světovými dějinami. Podle archeologických nálezů již člověk z doby kamenné jedl planě rostoucí jahody. Asi nikoho nepřekvapí, že šlechtění jahod se věnovali už staří Římané. Podle archeologických nálezů byly ale jahody konzumovány už v době kamenné. Do podvědomí běžných lidí se jahody dostaly až v pozdním středověku, kdy byly jahody po celé Evropě běžně pěstovány klášterními mnichy. Do té doby byly jahody považovány za ovoce králů či šlechty.
Všechny starověké kultury jahody znaly, známý řecký lékař Hippokrates je oceňoval i pro jejich léčivé účinky. A nechyběly na stolech římských boháčů. Nejvíce zachovalých historických záznamů pochází z doby antického Říma, a také byly často nazývané ovocem lásky. Do podvědomí běžných lidí se jahody dostaly až v pozdním středověku, kdy byly jahody po celé Evropě běžně pěstovány klášterními mnichy. Do té doby byly jahody považovány za ovoce králů či šlechty. Současné jahody měl na svém dvoře i Ludvík XV. Zkřížil jahodník virginský a jahodník chilský, kdy vznikla nová odrůda jahodníku ananasového, který známe dnes.
V Čechách byly dlouho známé pouze lesní jahody. Jahodové listí se využívalo v lidovém léčitelství a pro příjemnou chuť a některé skutečně prokázané léčivé účinky je jahodník dodnes součástí řady bylinných čajů. A jako Francie měla svého Antoina Duchesna, my jsme měli Rudolfa Strimpla, člověka s mimořádně pohnutým osudem. Ten ho zavál do Ameriky, a když se posléze vrátil do vlasti, zakoupil statek v Chlístově na Neveklovsku, kde začal z amerických jahodníků křížit domácí odrůdy. Jsou zaznamenány třeba názvy Kyselky a Goliáše.
Psal se rok 1896. Pěstování se rychle šířilo. Známá byla oblast u Turnova, odkud pochází řada českých odrůd, například vícekrát plodící Lidka nebo jednou plodící Dagmar, oblíbené byly a jsou velehradská Karmen nebo Vanda z Holovous. Na pražských trzích se staly jeho jahody velmi žádanými. Nechával tam vozit jen to nejlepší ovoce, ostatní se zavařovalo do lahví a lisovala se z toho limonáda, která sloužila pro výrobu jahodové zmrzliny – další žhavé novinky. Během deseti let se z původně nuzného statku stala prosperující farma, jejíž rozmach bohužel ukončila první světová válka. A ačkoliv se už podnikatelův úspěch posléze obnovit nepodařilo, po smrti byla na jeho domě umístěna pamětní deska: „Zde žil Rudolf Strimpl. Z jeho moudré hlavy rostl život jahodářského kraje.“
Jahody se smetanou tedy nejsou projevem zhýralosti, nýbrž prozíravosti, ačkoliv za objevem této lahůdky údajně stojí sám kardinál Thomas Wolsey, působivší na dvoře anglického krále Jindřicha VIII. Možná i proto hrdě zůstává tato pochoutka typickým symbolem tenisového Wimbledonu. Nevíme, jak to bude letos, ale jiné roky se během turnaje spotřebuje až 28 tun jahod.
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora