STARÁ ŠUMAVA A POŠUMAVÍ: Květnové rozjímání
Květen / Antonín Sova
Zem v bílém krajkoví vonících květů celá
do ticha hýčká se. Je polední čas líný.
Je plna zlatých skvrn silnice osamělá,
v ní slunce slévá se na žlutých pruzích hlíny.
Od lesa ku vsi zřím. Ráz kovadliny ztichnul
ve chvíli polední z kovárny před vesnicí,
vůz žádný nehrčel a vítr nezavzdychnul,
a zem je do dálky bez hlasu, němá, spící.
KAREL ČAPEK: Do máje
Tedy letos si to příroda opravdu nechala až na máj; poupata jsou na rozpuk, pupence listů užuž se rozbalují, ale dosud nepadlo tiché sluneční komando: Rozviň se! V jiných letech si to vyřídí už duben, měsíc neprávem méně populární než máj.
Letos poprvé po desítkách let duben selhal; naše velebná centrální poloha v tomto slzavém údolí nás neušetřila ani jedné chladné vlny, ať vzala svůj vznik na Baltu, nad ruskou nížinou, na Balkáně nebo na jižní točně. Ztratili jsme letos vlastně dobrou polovinu jara; den za dnem se těšíme, že to snad přijde zítra nebo pozítří… Kéž je tepleji u nás! – ale nejenom pro vegetaci, která se už nedá potlačit; ale i pro nás; i pro lidská srdce a lidské mysli. Je mezi námi příliš mnoho sychravosti a všelikých chladných vln; drsné bylo letos i naše morální klima. Snad i to napravit zůstalo vyhrazeno máji; a tož si na prvního máje navzájem přejme: Kéž je tepleji! (Lidové noviny 1. 5. 1931)
Podle čeho je pojmenovaný měsíc květen je asi jasné. Samozřejmě podle rozkvetlých stromů. Ale není to až tak dlouho, co se pátý měsíc v roce jmenoval jinak. Původně byl podle jména římské bohyně jara a plodnosti Mai pojmenován máj. Pojmenování „květen“ vzniklo až díky spisovateli Josefu Jungmannovi, který v roce 1805 při překladu jedné francouzské knihy přeložil název pátého měsíce v roce jako květen. Mezi lidmi se tohle pojmenování rychle rozšířilo a začali jej běžně používat. Pátý měsíc roku se však mohl jmenovat úplně jinak.
Název traven nebo tráven patří k pokusům převzít staré slovanské označení pro tento měsíc z doby předobrozenského purismu – opět ve snaze nahradit máj. „Jde o starý název května či dubna odvozený od praslovanského slova trava, tráva, jako takzvaného měsíce trávy. Tedy měsíce, kdy se začíná s pastvou dobytka na zelené trávě. Místo května mohl být i ojedinělý trnopuk. Jde nejspíš opředobrozenský neologismus, snad poetismus. Uvádí ho Jungmann ve svém slovníku a použil ho i František Ladislav Čelakovský v Mudrosloví národu českého. I máj ale v češtině zůstal. Třeba ve známém rčení studený máj, ve stodole ráj, kde bychom užitím slova květen pokazili rým.
Mluvíme také o oslavách Prvního máje, ovšem s expresivním odstínem. Přežil rovněž v odvozených slovech, jako je májový deštíček, májové koťátko (tříbarevné), běžně hovoříme o jarní houbě májovce nebo o tradici stavění májky. V běžném jazyce ale slovo máj úplně ustoupilo, v nářečí jej slyšíme jen u zcela starých lidí. Výraz máj (kromě odvozených slov) mizel na samém počátku 20. století.
To, jak dnes vnímáme květen, se s časem nemění – i pro naše předky byl plný sílící energie, kterou oslavovali mnoha lidovými zvyklostmi a tradicemi. Některé z nich přetrvávají, jiné se vracejí. V tomto období nejvíce chodilo na poutě na místa blízká i vzdálenější. Kněží si byli vědomi, že měsíc květen je pro spásu duše krajně nebezpečný, tak vznikly i takové věci, které jsou na pomezí oficiální a lidové zbožnosti jako májové mše. říká se odkazem na lidové vnímání měsíce května jako období plodnosti. Mše na přelomu jara a léta se nesloužily v kostele, ale venku. A nikoliv ráno, ale večer. To byl samozřejmě pro mládež zásah do toho jejich podvečerního období.
Na začátku května věnoval rolnický lid velkou pozornost úrodě na polích. Konal prosebná procesí, při nichž modlitbou a zpěvem prosil o hojnou úrodu a její ochranu před živelnými pohromami. Tato procesí navázala zřejmě na starší pohanské obřady. Dala obchůzkám polí nový, křesťanský obsah a využila při nich křesťanských symbolů – křížů a korouhví. Již ve starověkém Římě nosili při těchto obřadech obrazy bohů po polích a prosili o úrodu. Nová církev bojovala proti pohanskému pojetí těchto obchůzek. Vydávala různé zákazy, ze kterých bylo možno vyčíst, jaké ty tehdejší pohanské obřady byly. V průběhu cest k jednotlivým zastavením se četla a zpívala litanie ke Všem Svatým. Kněz žehnal polím a zasetému obilí. Věřící do posvěceného obilí zabodávali drobné improvizované křížky.
Přátelé Staré Šumavy, mějte se krásně květnově.
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora