Z ARCHIVŮ A KRONIK: Filipojakubská noc
Plameny mají v noci před 1. májem magickou moc. Hlavní je, aby člověk v momentě, kdy přeskakuje oheň, intenzivně myslel na to, co si přeje, nebo čeho se naopak chce zbavit. Oheň, který keltské obyvatelstvo zapalovalo, byl symbolem životodárné síly – v některých zemích bylo také zvykem uhasit oheň doma v kamnech a pecích a pak ho znovu zapálit z „obecní“ vatry.
Filipojakubská či Valpuržina noc představuje v lidových zvycích důležitou dobu večera a noci před prvním květnem, spojenou s magickými úkony a rituály na ochranu dobytka a úrody. Váže se k ní také zvyk “pálení čarodějnic”, ten se však začal v českých zemích šířit až v polovině 19. století. A hned byl také zakazován. Jakkoli máme z posledních let pálení ohňů zažité jako poměrně rozšířenou tradici, jeho původ moc dávný není.
Podle českého kulturního historika a etnografa Čeňka Zíbrta se zvyk pálení ohňů o Filipojakubské noci (v krajích s německým obyvatelstvem označované podle německého vzoru také jako Valpuržina noc) začal šířit až v polovině 19. století, a to nejdříve v českých a německých lokalitách jihozápadních a severních Čech.
Běžnější byl spíše obyčej zapalovat ohně až ke 24. červnu, tedy ke svátku svatého Jana Křtitele, kdy nadcházela další magická noc, tentokrát Svatojánská. “U Němců už zapalují,” říká v kapitole věnované právě Svatojánské noci jedna z postav dětské knížky Hanýžka a Martínek spisovatele Jindřicha Šimona Baara, popisující život v Klenčí pod Čerchovem na Domažlicku zhruba v polovině 19. století. Výše uvedená replika se vztahuje k pozorování “svatojánských ohňů”, zapalovaných na kopcích v Němci osídleném podhůří. Pálení ohňů již o Filipojakubské noci se nicméně začalo přece jenom rozmáhat a koncem 19. století bylo již rozšířené po celých Čechách a na západní a střední Moravě. Východněji se udržel zvyk zapalovat ohně spíše až o Svatojánské noci.
Velice důležitá a magická je tzv. Valpuržina noc, která dodnes připadá na večer 30. dubna. Je to známá „noc čarodějnic“, při které mají zlé síly velikou moc. Tomu se muselo předejít řadou důležitých úkonů a hospodář se musel pečlivě připravit. Ještě před soumrakem byly stáje vykouřeny jalovcem a zvířectvu se do krmení přidávaly stébla trávy natrhané na devíti různých mezích. Vykuřovaly se rovněž prostory, ve kterých žili lidé, používala se svěcená voda a do oken se dávat kříž z bezu či z posvěcených kočiček od Velikonoc. Důležité bylo zkontrolovat, zda jsou ve všech klíčových dírkách klíče. Pokud tam nebyly, čarodějnice tudy mohly prolézt dovnitř.
Během času vznikly desítky různých jednoduchých pověrčivých praktik, jak čarodějnicím zabránit vstupu do domu a chlévů a tak, když se se poslední soumrak dubnového dne skláněl nad vesnicí, bylo kolem jednotlivých stavení velmi živo. Hospodáři, čeládka např. přinášeli narýpané drny a kladli je hlavně před chlévy a stáje, aby do nich nemohly čarodějnice vejít a dobytku uškodit. Podle lidové víry musely totiž čarodějnice nejprve spočítat stébla trávy na drnech, aby mohly započít se svým dílem, a protože stébel bylo mnoho, marnily počítáním svůj drahocenný čas a s blížícím jitrem 1. května slábla jejich moc. Proto čím více bylo drnů, tím lépe pro hospodářství.
Jinde zase zapichovali pruty a pichlavé trní do hnojiště, před vchody chlévů, stájí a svých obydlí a věřili, že tudy čarodějnice neprojdou. Hospodář vykropil celé stavení a okolí svěcenou vodou, na dveře kreslili tři křížky svěcenou vodou. Jinde na dveře upevňovali požehnané větvičky z Květné neděle, na vrata a na zem malovali kruhy a křížky. Někde sypali před chlévy řezanku, písek nebo rozhazovali smetí, před chlév se kladla otep slámy, a to vše proto, aby čarodějnice musela dlouze počítat. Když takto bylo stavení zajištěno a dobytek proti čarování zajištěn, mládež sebrala košťata a šla za ves „pálit“ čarodějnice. K tomu cíli byla vybírána místa vyvýšená. Tam byla košťata zapálená a vyhazována do výše, při čemž se prováděly různé reje. Jasně planoucí osmolená košťata pak zaháněla čarodějnice. Na návsích se konalo tzv. vyhánění čarodějnic (zvané Ausplatzen). Shromáždili se zde mladíci, kteří práskali biči tak dlouho, co jim síly stačily. Tento zvuk vyháněl zlé mocnosti z vesnice.
Vlastní rej čarodějnic začíná o půlnoci, kdy vylétávají z komínů. Kdo se nebojí a chce je vidět, má možnost. Musí však vystoupat na kopec, ze kterého je vidět sedmero vesnic. Nečistý dům a jeho obyvatelku pozná podle toho, že z komínu stoupá ohnivá pára. Na svůj sabat se slétávají na koštěti nebo metle a scházejí se také na křižovatkách lesních cest. Kdo je vyruší, vyvázne bez trestu, pokud odpřisáhne, že nikdy nevyzradí, co právě viděl. Kdo svůj slib poruší, ten zemře ještě během roku.
Pokud v noci na 1. květen prší, pak to přinese štěstí.
Zdroj: časopis Český lid – 1898, Čeněk Zíbrt
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora