STARÁ ŠUMAVA A POŠUMAVÍ: O vrbové píšťalce
Vrbová píšťalka
U potoka vrba stará
probouzí se první zjara.
Proutek rovný jako svíčka,
nůž – a je z něj píšťalička.
Ještě v trávě leží zmrazky
a už kvetou sedmikrásky.
A už zní to z měkké kory,
až se zelenají hory.
Poslední led počne pukat;
Louka je hned samý dukát. (Jaroslav Seifert)
Už dávno se všechno probudilo k životu. Letos zase o něco dřív. Stromy se pozvolna oblékají do listí, rozkvetly trnky a třešně. Je to ten správný čas kdy se dělají píšťalky z proutků. Už odpradávna měli lidé touhu projevit svoje city písní a hudbou. Doprovázeli se na všelijaké nástroje vyrobené mistrem nebo jen tak na koleně z toho, co bylo po ruce. Snad každý se v dětství snažil zapískat alespoň na stonek pampelišky nebo si můžete zapískat na skutečnou píšťalku z proutku.
„Otloukej se, píšťaličko, otloukej se, mízo-lízo! Nebudeš-li se otloukati, budu na tě žalovati…“ Tak začíná říkanka, která náleží k jarnímu rituálu zhotovování vrbových píšťalek. Předháněli se, která bude mít nejen lepší vzhled, ale také zvuk.
Jejich vznik bývá spojován s klukovským světem, ale byly a jsou i dívky, které tohle umění ovládají. Byť dotyčná tradice už není tak rozšířená jako kdysi, možná o to víc si zaslouží připomenutí. Zábava to byla tak rozšířená, že se dostala do pověstí, bájí, Ladových obrázků i mnoha básniček. V pověstech se píšťalka stala zvláštním symbolem. Zatímco vrba trpělivě naslouchá a skrývá svěřená tajemství, stačí, aby si kdejaký pasáček udělal z jejího prutu píšťalku, a ta zas všechno vyzvoní. V satirické básni Karla Havlíčka Borovského dokonce stačí, aby si muzikant uřízl z vrby „k base kolíček“, a už všichni vědí, že král Lávra má oslí uši.
Základním klukovským výrobkem bývala zjara odjakživa vrbová píšťalka.
Je opravdu jednoduchá a každý kluk by si ji měl zkusit vyrobit. Samozřejmě, že píšťalička není žádný velkolepý hudební nástroj, na němž vyloudíte božskou melodii, ale přesto by se obyčejná třeba vrbová píšťalka dala nazvat radostí, co se vejde do dlaně. Patří k jaru, a jaro znamená, jak říkají cynici, že jsme zase přežili… což je zpravidla dobrá zpráva a stojí zato si tedy tak trochu písknout.
Lidová poezie popisuje výrobu bez kompromisů. „Dělám, dělám píšťalenku:/ píšťalenko, podař se mi,/ jestli se mi nepodaříš,/ dám ti ránu, až se svalíš.“ Z toho je zřejmé, že se kluci na pastvě s dílem zrovna nemazlili: „…huš, huš, huš,/ vrazím do tě nůž,/ vrazím do tě vidličku,/ budeš zpívat písničku,/ vrazím do tě štyry kudly,/ budeš zpívat hudly, hudly,/ vrazím do tě kudličku,/ vyrazím ti dušičku!“
Báječně si totiž při výrobě obyčejné klukovské píšťalky odpočinete, a když z ní nakonec vyloudíte zvuky, zaženete tím jistě chmury z mysli. Je to přitom tak snadné – píšťalička se vám určitě povede a až ji naučíte dělat i děti, budete pro ně král.
A ještě pověst: Vrbová píšťalka se používala při obřadech k přivolání bohů a duchů, hrála taky důležitou roli při obřadech. Bubny, rohy, flétničky a píšťaly z vrby se dochovaly do dnešní doby. Zpívaly se rýmy na uvolnění lýka. Jedna česká pověst vypráví o muži, který se oženil s krásnou ženou. Avšak každou noc, když muž usnul, vykradla se ven k potoku a posadila se pod dutou vrbu. Jedné noci ji muž sledoval, protože se chtěl dozvědět, co tam dělá. Druhého dne se vydal se sekerou k vrbě a pokácel ji. V okamžiku, kdy se strom svalil, padla i žena mrtvá na zem. V tu chvíli muž pochopil, že se oženil se stromovou vílou. Jejích děti si vyřezaly z větví píšťalky a pokaždé, když na ně zapískaly, uslyšely matčin hlas.
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora