STARÁ ŠUMAVA A POŠUMAVÍ: Tajemství lesních fialek

Kytička fialek (Maminka)
Podruhé nesmíš utrácet,
prozraď mi, kolikpak stála?
A těch pár maminčiných vět
znal jsem už téměř nazpaměť.
Šetřila vždycky z mála.
K holiči radši měl bys jít.
To znám již, teď možná dodá:
Zítra budeš chtít na sešit,
a kde mám na to všechno vzít,
krejcaru je dnes škoda!
Jen násilím ji vtiskl jsem
ten modrý chomáček jara.
Když splácela mi polibkem,
zaševelilo jejím rtem:
Synáčku, už jsem stará.
Rok co rok se tak zlobila,
později míň už sice.
Když vázičku si rozbila,
dávala kvítka spanilá
do sklenky od hořčice. (Seifert Jaroslav)

Jaképak by to bylo jaro bez fialek? Objevují se všude podél cest, v trávnících, u křovin, při okrajích lesů, v lesích, parcích i na zahrádkách. Rozkvétají, sotva roztaje na jaře sníh.

Lidé si ji velmi zamilovali, a tak zapustila kořeny v lidovém bájesloví. Trochu ironií je, že právě tato voňavá fialka je snad jedinou u nás planě rostoucí violkou, která v naší přírodě není původní. Byla však od středověku pěstována a do přírody se dostala zplaněním zřejmě z klášterních zahrad. Říkalo se, že fialky ztrácejí vůni s prvním jarním zahřměním. Možná, že její schopnosti zůstávají ve stínu krásně fialových kvítků a pověstné, nebesky jemné vůně. Právě tu si většina z nás vybaví, když si na fialku vzpomene. Už celá staletí má své místo v aromaterapii, přírodní kosmetice a výrobě parfémů.

Fialky byly ve velkém pěstovány ve starém Egyptě, kde si jejich zkrášlující účinek dopřávaly ženy mocných mužů. Uvádí se, že dnes již téměř není možné přírodní silice v potřebném množství získat. Často bývá používána synteticky vyrobená “fialková” vůně. Chcete-li si vychutnat tu opravdovou, nyní je ta správná chvíle. Fialky jsou v plném květu, na mnoha místech najdete bohaté trsy čerstvě zelených listů a fialových květů. Natrhejte si jich plné dlaně a přivoňte si k nim. Svět se vám na chvilku zastaví, je to vůně hluboká a intenzivní, noblesní a čistá. Než se nadějeme, fialky odkvetou a kouzlo bude pryč.

S fialkou je spojováno mnoho legend a pověstí. Podle pověsti např. z východu vděčíme za fialky praotci lidstva Adamovi. Když byl vyhnán z ráje, upadl na nejvyšší hoře dnešní Srí Lanky, která se po něm nazývá dosud. Proléval tam prý hořké slzy a až po sto letech se Bůh slitoval a poslal k Adamovi archanděla Gabriela, který mu milost oznámil. Adam začal plakat radostí a z jeho slz vyrostly fialky.

Naopak řecká báje praví, že fialky povstaly z krve Attisovy. Sličný pastýř byl knězem bohyně země Cybely, která jej velmi milovala. Attis však byl zasnouben s dcerou pessinského krále a na svatbě se mezi hosty náhle zjevila Cybela. Attis prchl do hor a tam pod sosnou na sebe vztáhl ruku. Duch jeho vstoupil do sosny, z jeho krve však vyrostly fialky.

Keltové údajně míchali květy fialky s kozím mlékem a vyráběli tak výborný kosmetický přípravek. Ve středověku se fialkami léčili dětské nemoci, bolesti hlavy, epilepsie a kašel. Fialkový olej společně s růžovým olejem sloužil jako základ komplexních léků. Používali jej téměř při všech vnitřních chorobách poraněních. Díky chladivému účinku pomáhal při horečce. Před více jak 2000 lety v Athénách si lidé fialku oblíbili pro její schopnost uklidňovat, mírnit hněv a také proti nespavosti. Hippokrates violku nazýval “černou fialkou”. Římský přírodovědec Plinius doporučoval máčenou fialku ve vodě proti dně a věnec z fialek na hlavě proti bolestem hlavy a závratím. Kolem roku 500 pomocí violky údajně zkoušeli léčit rakovinu kůže.

V 16. století se z fialek vyráběl sirup a užíval se jako velmi mírné projímadlo pro děti. Kromě toho užívali sirup i dospělí – na epilepsii, zánět pohrudnice nebo na žloutenku.

“Kdo je plný v prsech a těžce oddychuje, nechť si uvaří tuto bylinu v medové vodě nebo sladkém víně, a pije tento odvar ráno a bude se míti lépe, neboť tento nápoj vyčišťuje prsa od lepkavého šlemu a talovu. Pomáhá také malým dítkám, které mívají božec, odkud ji někteří nazývají bylinou psotníkovou. Němci pak Freysam oder Freysamkraut. Nedávno po mnohé zkušenosti shledáno, že voda pálená z květu žene silně pot. Odvar byliny ukládá koliku břišní a záněty u dětí. Usušená bylina macešky rozdělaná na prášek a smíšená s medem, hojí v podobě mazání prašivost a svrab, zasypávaná do ran tyto čistí.” Pietro Andrea Gregorio Mattioli, Herbář čili bylinář.

“Fiolná voda: suchotinám, kašlóm suchým, prsóm vyprahlým, žieznivým z vnitřní horkosti, krví chrkavým i hlízám bočním dobrá jest. Moče pálivost i horkost ledvinnú proměňuje. Střeva vyschlostí zavřená svlažuje. S cukrem pitá očí suchost zahání, i horkost – s kafrem smiešená.” Jan Černý, Knieha lékařská, kteráž slove herbář aneb zelinář, reedice 1981.

“Z listí i květů vaří se thé, které pro své krev čistící účinky odedávna se doporučuje při různých vyraženinách kožních, zvláště lícním oparu dětí, trudovitosti a uhrovitosti dospělých. K účelu tomu vaří se v koflíku vody nebo mléka po lžíci sušených listů i květů maceškových, kořene pýrového a semen fenyklových asi 1/4 hodiny v nádobě přikryté…” František Dlouhý, Herbář (cca 1900),

Bonbóny známé jako fialky jsou jednou z tradičních cukrovinek z pouti. Maminky je tam kupovaly svým dětem již na počátku minulého století, pak se na ně na nějakou dobu pozapomnělo, ale někdy ke konci osmdesátých let se objevily znovu. Fialky jsou výjimečné nejen svým specifickým aromatem připomínajícím opojnou vůni těchto drobných kvítků, ale i tvarem. Dřív vypadaly jako opravdové fialky, později měly jen jednoduchý kulatý tvar květiny s okvětními lístky. Říká se, že v minulosti prý chutnaly mnohem lépe a jejich chuť byla mnohem výraznější a byly i mnohem voňavější. Pamětníci vzpomínají, jak byly kdysi dávno vystaveny v obchodech ve velkých skleněných dózách a prodávaly se na váhu za korunu (za 10 dkg) do velkých papírových kornoutů nebo sáčků společně s dalšími tvrdými bonbóny, jako byly třeba atlasky nebo ledovky. Fialky jsou u nás sice známé jako klasické tvrdé bonbóny na cucání, jejich předobrazem ale zřejmě byly cukrovinky z opravdových fialek, které se prodávaly v Rakousku-Uhersku, odkud se dostaly k nám, a fialky se pak zřejmě staly jejich napodobeninou. Tato sladká voňavá dobrota byla hitem vyhlášené vídeňské cukrárny Demel, jejíž historie sahá až do konce 18. století.

Místní fialky se vyráběly z květů fialek, které se usušily a pak kandovaly. Když jste je vložili od úst, rozlila se vám v nich přímo opojná chuť připomínající vůni fialek. Bonbóny byly tak úžasné, že je milovala samotná císařovna Sisi, které je doručoval do paláce sám majitel cukrárny pan Demel. A víte, že kandované kvítky můžete ve Vídni ochutnat i dnes? Stejně jako ty naše české bonbónové fialky, které sice tak omamně nevoní, ale jako vzpomínka na dětství fungují skvěle.

Egyptské královny a panovnice používaly fialky jako parfémy, jejichž vůně se šířila po celém starověkém Egyptě.Fialky byly také oblíbené u Řeků a Římanů, kteří s oblibou pilo víno s vůní fialek. Ačkoli fialky propůjčovaly svou sladkost parfumérům už od dob prvních arabských parfémů, kteří zdokonalili techniku destilace oleje, byla to císařovna Marie Louisa Bonapartová, kdo skutečně prosadil fialku vonnou (Viola odorata) do světa vůní a založila v Parmě fialkový průmysl, který vzkvétá dodnes. Fialky byly Napoleonovy oblíbené květiny. Vůně fialek, které si údajně oblíbila i královna Viktorie, ve vás může vyvolat pocit naprosté vznešenosti, protože je spojována s luxusem a královskou rodinou. Pokud tedy chcete vonět jako královna, můžete se navonět trochou fialkového parfému!

Zdroj: Odo Magdunensis, Macer Floridus; překlad z knihy Bylinky z klášterní lékárny, J. G. Mayer

Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES

Foto: archiv autora