Z ARCHIVŮ A KRONIK: Historie pomlázky
Stejně jako většina překrásných velikonočních zvyků i pomlázka nese předlouhou tradici a její poselství přichází každým rokem s Božím hodem velikonočním jako na zavolanou. Tak se pojďme společně podívat, odkud tato nesmrtelná tradice pochází a jak koledovali naši milí předci.
První zmínka o pomlázce pochází již z roku 1453 a označuje obřadní šlehání o Velikonočním pondělí. Tento obyčej nese mnoho nejrůznějších krajových pojmenování: někde jej zvou dynovačka (Božena Němcová) nebo šmerkust, jinde zase mrskot, šlahačka či kočkování. Pro dospělé mužské hodovačka začíná již o půlnoci na Velikonoční pondělí. Mládenci rámusí po vsi a snaží se zastihnout dívku ještě na lůžku, aby ji prý blechy neštípaly. Toulají se nocí, hlučí a popíjejí po domácnostech. Šlehají nebohé dívky proutky, a dokonce je polévají i studenou vodou z potoka. Dívky však vyšlehání rády přijmou, protože vědí, že je má omladit a zkrášlit. Zkrátka jak se říkává: „Komu se o Velikonocích vyšlehá, nedostane prašiviny.“
Pomlázka totiž byla zábava nesmírně rozpustilá a hlavně erotická. Právě proto se jí také církev snažila zakázat nebo jí alespoň změnit tak, aby lépe odpovídala představám církevních autorit. Vyplácení mladých dívek nemá s křesťanstvím ani judaismem nic společného. Nikdy jinde ve světě tato tradice nemá obdoby kromě zemí střední Evropy. Původ pochází ze slovanské zvyklosti předávat novou mízu, novou krev, a to prostřednictvím zelené ratolesti nebo proutků. Z toho zřejmě vznikla pomlázka.
Nejstarší zpráva o pomlázce pochází z Postily studentů pražských kazatele Konráda Waldhausera z roku 1369. V té je uvedeno že na Velikonoční pondělí a též na následující úterý se manželé a milenci vzájemně mrskají a plácají metlami i rukou, ale také házející do vody či polévají. Waldhauser a taktéž Jan Hus uváděli že ženy mrskaly pruty či bily rukama své muže aby o velikočním pondělí nevyžadovali pohlavní styk, přičemž podle Husa jim to v úterý měli muži vracet. Zvyk v 15. století zmínil také kazatel Jan Rokycana, podle kterého se vzájemně švihali pacholci a dívky. Pomlázku zmínil v roce 1610 také lékař Guarinoni. Podle jeho zprávy se v Praze o Velikonocích prodávaly barevné pentle a muži všech vrstev šlehali dívky po ramenou a požadovali za to vejce či dokonce pohlavní styk. V úterý měly ženy mužům šlehání vracet.
Pomlázka přináší prý domu štěstí, ovšem jenom, která první je tam přinesena. Proto hospodyně hocha, který první s ní přijde, sama zvláště štědře obdaruje, a když děvčata nevyhnutelné šlehy dostala, béře mu pomlázku z rukou, jde do chléva a tam jí pošlehá všechny krávy, aby se »pomladily«. Děvčata dávají hochům pomlázky obyčejně po kraslici, což dnes se pokládá již jen jaksi za výkup od šlehání, kdežto druhdy byla to zajisté odměna za účinek, který šlehání spůsobovalo.
Prvky magického myšlení se promítaly i do osudu pletené pomlázky, když koleda končila. Pomlázky se stočené do kruhu odhazovaly přes hlavu na střechu, nebo se házely do ohně či pouštěly po vodě. Ve všech případech šlo o magický symbol odvracení něčeho škodlivého a negativního. Obyčej šlehání pruty se vyskytuje i v Rakousku a v Německu, jen se tam nepojí s přímo s Velikonočním pondělím, ale s jinými svátky, konkrétně s koncem masopustu a s Popeleční středou.
Co z toho všeho vyplývá? Pomlázky není třeba se bát, pokud k ní jeví vstřícnost obě strany. Nejde o symbol násilí, původně je naopak spíš symbolem přání dlouhého života, zdraví a síly. A přát si tímto způsobem také mohou obě strany, budou-li chtít. Jde jen o to respektovat se vzájemně a vyjít si vstříc.
Zdroj: SYNEK, František. Mrskat o Velikonocích kázal už Jan Hus Z časů dávných i našich – 1893, autor F. V. Vykoukal
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora