STARÁ ŠUMAVA A POŠUMAVÍ: Zelený čtvrtek

Na Zelený čtvrtek jidáše jídáme, chodíme do lesa, fialky trháme. (Jaroslav Seifert)

„Zelený čtvrtek“ tomuto dni říkáme vlastně náhodou. Název zelený vznikl zkomolením původního německého názvu Greinendonnerstag, tedy „lkavý čtvrtek“, na Grünner Donnerstag, Zelený čtvrtek.

Křesťané si na Zelený čtvrtek připomínají Ježíšovu poslední večeři, při níž se loučí s apoštoly a myje jim nohy. Poté žehná chléb a víno s poselstvím, že toto je on sám, jeho tělo a krev, které obětuje pro ostatní. Ježíš učedníky vyzývá, aby stejné mše opakovali na jeho památku, a slibuje, že bude pokaždé přítomen této hostině křesťanů. Tak vzniká křesťanská oslava a svátost eucharistie.

Po večeři, během které se vytratí dokonat svůj zrádný skutek Jidáš, všichni odcházejí na Olivetskou horu do getsemanské zahrady. Zde na Ježíše během modliteb doléhá úzkost, strach a osamění. Jeho zlá předtucha se naplňuje – přichází Jidáš s nepřáteli a označí polibkem Ježíše, který je následně zatčen.

Jako projev smutku proto na Zelený čtvrtek s večerní mší umlkají zvony, říká se, že „odletěly do Říma“, a znovu se rozezní až na Bílou sobotu. Symbolika zde také ukazuje, že se zimou skutečně umírá a odchází staré a s přicházejícím jarem se rodí nové. Mnozí zaznamenávají tuto skutečnost již od rovnodennosti, avšak aprílové počasí se vyznačuje svou proměnlivostí a až s Velikonocemi přichází skutečný přerod a znovuzrození. Ježíš a jeho příběh nám tu opravdu připomínají podstatu probouzení se do nové a čerstvé přírody.

Tradice se v souvislosti se Zeleným čtvrtkem dodržovaly především v lidovém prostředí. Časně ráno hospodyně ještě před východem slunce zametly dům, smetí odnesly na křižovatku, aby se v domě nedržely blechy, ranní omytí rosou mělo zase zabránit nemocem. Bylo to připomenutí umytí nohou, které provedl Ježíš svým učedníkům při Poslední večeři.

Také se věřilo, že sníst před východem slunce pečivo namazané medem znamená být po celý rok chráněný před hady a žihadly vos. Nikdo se také na Zelený čtvrtek neměl s nikým hádat a od nikoho si nic půjčovat. Zaručeně se mu pak vyhýbaly hádky a neměl nouzi o peníze. Měl se také sít hrách a len, protože potom přišla zaručeně dobrá úroda. Tradice se v minulosti lišily v různých regionech, někde například bylo zvykem, že se po vsi honil chlapec převlečený za Jidáše a ostatní děti na něj pokřikovaly a rámusily mu kolem hlavy řehtačkami.

Připravuje: Miroslav KŮS ANDES

Foto: archiv autora