STARÁ ŠUMAVA A POŠUMAVÍ: Květná neděle
Květná neděle
Zvonění sýkorek se z korun stromů hlásí,
v hájích se rozehrály sladké koncerty,
daleký vítr cestou znaven ulehá si,
procitlý motýl chvěje se jak rty.
Svislostí jehnědí nesmírně dojat, vzhůru
prostorem obnažených větví popatříš,
z propasti sirnaté až do andělských kůrů
jde tebou cesta každá jako kříž.
Obrazů hrůzou obrněných krev si žádá,
příkrostí nedostupné srdce vzplanuvší,
strom náruč rozevřel a věčnost mladá
z pupenců porozvitých v tebe zasrší.
Rameno ohnivé do výše vodu váží,
stín dlaně Hospodinovy se v pršce mih,
kupí se oblaka nad lesů černou stráží,
jak anděl vcházíš do všech skutků svých.
Kladivo sluneční už první květy kuje,
krev v spáncích prudce tepe do souzvuku s ním,
něha jak děťátko, jímž bouře pohupuje,
vykřikne k tobě mízy vzlyknutím. (Jan Zahradníček, 1905 – 1960)
Květné neděli se říká také Palmová. V tento den si totiž křesťané připomínají slavný příjezd Ježíše Krista do Jeruzaléma a jeho název je odvozen od palmových listů, jimiž ho lidé vítali. U nás jsme palmové ratolesti nahradili proutky z kvetoucí jívy neboli kočičkami, a odtud pochází pojmenování Květná.
Další velikonoční tradice, které se váží ke Květné neděli, jsou spojené s úrodou. V tento den nesměla hospodyně péct nic z mouky, aby nezapekla stromům a obilí květ. Hospodáři mají pranostiku: Jaká Květná neděle, takové žně. Někde se pruty kočiček, které si lidé připravovali na mši, řezaly co nejdelší a také se při svěcení musely držet co nejvýše, aby se “obilí vysoko táhlo”. Nemocní lidé a zvířata by měli pít lektvar z rozdrcených svěcených větviček smíchaných s vodou, aby se uzdravili. Někde lidé polykali jednu až tři kočičky v domnění, že je celý rok nebude bolet v krku. Také se kočičkami potíraly oči, aby nebolely. Proutek posvěcených kočiček zapíchnutý do rohu pole měl přinést dobrou úrodu. Kočičky zastrčené za trámem v chalupě, za dveřmi, okny nebo za svatými obrázky či křížem chránily stavení před blesky, požáry a krupobitím.
Na Květnou neděli si měl každý obléknout nové šaty, aby v nich člověk rozkvetl jako příroda na jaře – a čím pestřejší a barevnější oblečení, tím lepší. Někde bylo zvykem vymést dům zelenými vrbovými větvičkami, které z domu vyhnaly všechny neřesti a nemravnosti. Kdo na Květnou neděli měl vejce od černé slepice, měl ho zahrabat do slámy a uříznout si vrbový proutek. Před půlnocí pak měl vejce i proutek vzít, jít na křižovatku lesní a polní cesty a tam vejce položit. Když zamával vrbovým proutkem postupně k jihu, sever a k východu, zjevil se mu duch a vyplnil mu každé přání.
A lidé, kteří se o Květné neděli narodí, prý mají neobyčejné schopnosti. Rozumějí mluvě rostlin a poznají, na kterou nemoc pomůže jaká bylinka. Jen oni pak dokážou najít čarovné koření, které funguje na všechny nemoci. Po Květné neděli začal důkladný jarní úklid, bílily se zdi, dělal se pořádek v kredencích, myla se okna i podlahy, vymetaly se pavučiny, upravovala se zahrádka a okolí domu a připravovalo se oblečení na následující sváteční dny. Stavení zkrátka mělo vypadat na Velikonoce jako nové, jako všechno, co se s příchodem jara v přírodě zase rodí.
Zpráva poutnice Etherie z 5. století uvádí, že se v Jeruzalémě v tento den za časného odpoledne shromažďovali křesťané na Olivové hoře a po bohoslužbě šli s palmovými či olivovými ratolestmi v rukou do města. Tento obřad s průvodem se brzy rozšířil, nejprve v křesťanských církvích Východu. V západní církvi je svěcení a užívání ratolestí doloženo až v 8. století.
Dne 28. dubna 1846 vyšel článek Boženy Němcové v příloze Pražských novin, v České včele, ve kterém uvedla své vzpomínky na velikonoční svátky. Tyto vzpomínky představují autentická svědectví o starých velikonočních zvycích a pověrách dodržovaných v tzv. pašijovém (neboli svatém) týdnu. Spisovatelka si například pamatovala tradici svěcení a pojídání kočiček, kterou vylíčila takto: „Na Květnou neděli bylo svěcení kočiček; když jsme přišli z kostela, zavolala nás babička k sobě, ulomila z proutku každému po třech kočičkách, a ty jsme museli chtěj nechtěj sníst, aby nás po celý rok v krku nebolelo.“
Dříve lidé posvěcené kočičky o Květné neděli skutečně jako ochranu proti bolesti v krku polykali. Aby nebyl nemocný dobytek, do krmiva se mu také tyto posvěcené jehnědy přidávaly. Větvičky kočiček se v tento den měly nosit také na hřbitov, aby chránily duše mrtvých předků. V některých krajích se tradičně požehnané větvičky připevňovaly na vrata chléva nebo obytné budovy. Proč? To aby bylo stavení uchráněno před úderem blesku nebo škodlivými kouzly čarodějnic. Žehnání větviček je z našeho prostředí doloženo písemnými prameny již z dob středověku.
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora