STARÁ ŠUMAVA A POŠUMAVÍ: První jarní den
A je tady první jarní den na který jsme se těšili……Tichá šumavská krajina po zimním odpočinku pomalu odkládá svůj bílý háv, který si v horních partiích ponechává často až do května. Zurčivé pramínky sycené tajícím sněhem spěchají dolů do údolí, kde se s prvními hřejivými paprsky jarního slunce probouzí vše živé.
Existují důkazy, že jarní rovnodennost slavili už Keltové, Germáni, Májové, Řekové nebo Římané. Ještě ve druhém až třetím tisíciletí před naším letopočtem byla jarní rovnodennost považována za začátek roku. V zátočině cesty svítí boží muka jako bílá panna. Na hrázích rybníků šumí věkovité duby. Řeka Otava rozdává lukám svou svěžest. Země selských tradic – Pošumaví. Krajina rovin i kopců, lesů i polí, rybníků i skal, pestrá jako osudy zdejších obyvatel. Svět na malé dlani podané k přivítání.
Oslavy prvního jarního dne spojíme s vyprávěním o jarní setbě. Vítání jara spadá k druhé polovině března, kdy lidé očekávají přílet ptáků. Ti se po dlouhé zimě navrací zpět do svých hnízdišť z „ráje“, kde přebývaly pomalu půl roku. Na svých křídlech nesou předzvěst blížícího se jara a na čí pole se ptáci snesli jako na první, tomu měli dobří duchové v daném roce dopřát zdar a bohatou úrodu. Doklady z lidového prostředí hovoří o tom, že hospodyně při této příležitosti pekly obřadní pečivo z nekvašeného těsta v podobě malých ptáčků, snad skřivánků, pomocí nichž především malé děti přivolávaly z vyvýšených míst očekávané jaro.
Dříve byla setba v tradičním hospodářství významným obřadem. Rozsévač rozséval obilí z plachty přehozené přes ruku. Říkalo se, že dobře a v pravý čas zaseté semeno je základem dobré úrody. Po osetí se pole různými způsoby chránila, například pruty kočiček, zelenými ratolestmi nebo kouskem mazance.
Jako ochrana proti ptákům platilo, že při setí nesměl sedlák jíst ani mluvit a pod jazykem držel tři zrnka, která pak rozsévač vyplivl jako úlitbu ptákům, aby ostatní zrno nechali na pokoji. Magický účinek se také připisoval zamčenému zámku, který hospodář hodil do pole, a tím se zamkly i zobáky ptákům. Pro výnosy všech plodin bylo prospěšné, když si ženy lehaly do brázd nebo se válely v osetém poli. Při setí lnu a konopí však musely vysoko vyskakovat, aby vyrostly vysoké rostliny a jejich stonky měly dlouhá vlákna. Při sázení zelí nosily ženy na hlavě bílý šátek, aby měli velké hlávky. Věřilo se v magickou moc kruhu. Osivo se mělo prospat kruhem z prutu, prstenem nebo alespoň nohavicemi od kalhot. Při kontrole se pole obcházelo do kruhu, který měl posílit úrodu a ochránit ji před všemi škůdci. Kruh se musel udělat nedokončený, aby myši a zajíci měli kudy utéct.
Podobně důležitým a cenným rituálem byla ochrana klíčících semen v zemi, která zajišťovala budoucí úrodu, stejně tak jako vzpomínka na zemřelé, kteří byli vnímáni jako ochránci budoucí úrody. Nechyběla ani obřadní jarní očista, při níž se lidé šlehali zelenými ratolestmi a polévali pramenitou živou vodou.
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora