STARÁ ŠUMAVA A POŠUMAVÍ: Černá postní neděle
Církví předepsaná doba půstu, která měla širokým lidovým vrstvám každoročně připomínat Kristovo utrpení, se počítala od Popeleční středy do Božího hodu velikonočního. Pojmenování postních nedělí působí někdy poněkud zmateně. Zatímco někde tu první nazývali Pučálka, jinde si vysloužila název Černá nebo dokonce Liščí.
Každá neděle tohoto víceméně pochmurného období, uměle podvázaného řadou náboženských omezení a poznamenaného navíc přirozenými důsledky nouze a strádání konce zimy a počátku jara, byla v podání našich předků ozdobena poetickými osobitými názvy. Jejich jména byla odvozena buď od prováděných křesťanských církevních obřadů, nebo byl jejich původ odvozován ještě z obyčejů předkřesťanského období. Neděle postní mají odedávna u Čechů svoje zvláštní jména, jež připomínají, odkud, proč ta neb ona neděle tak pojmenována. Napovídají, jaká jídla, jaké obyčeje, obřady a zábavy míval český lid v té době,“ vysvětluje folklorista a etnograf Čeněk Zíbrt (1864-1932) ve svém díle Veselé chvíle v životě lidu českého.
V českém prostředí se užívají také další názvy a to Černá neděle, Pučálka či Liščí neděle. Přívlastek černá je odvozen od zvyku žen odkládat v tento den barevný oděv a nahrazovat ho černým či s nošením černých šátků. V minulých dobách měla větší význam vnější symbolika, proto i černá barva, musel to být nápadný vizuální kontrast, když pestré kroje vystřídalo střízlivé oblečení a černé šátky. V kostele žádné květiny a často i zahalený oltářní obraz – všechno to, co je „navíc“, zmizelo z očí, aby se pohled mohl upínat jen vzhůru.
Název pučálka je odvozen od stejnojmenného pokrmu z naklíčeného hrachu, někdy se toto označení používalo pro celou dobu mezi Popeleční středou a tímto dnem. Liščí neděle se prý nazývá první neděle postní podle chození s liškou. Václav Krolmus poprvné zaznamenal Liščí neděli v roce 1847. Pod názvem Liščí neděle v březnu se dozvídáme, že první neděli postní na Hořovicku, Berounsku, Křivoklátsku aj. lidé nazývají nedělí Liščí. Na těchto místech hospodyně pečou na první neděli postní preclíčky. Těsto připravují z pšeničné mouky. Když preclíky zkynou, uvaří je v kotli. Potom je sypou mákem a solí a dají je do pece nebo trouby dopéci.
To vše matky připravují v noci tak, aby děti nic nevěděly. Podle počtu dětí si každá matka opatří vrbové proutky. Na každý proutek navlékne několik preclíků a zavěsí je na stromy do zahrady. Před východem slunce vzbudí děti, s následujícím vysvětlením: „Milé děti, běžela tudy liška a ztratila na zahradě preclíky. Vstaňte, omejte se a jděte do zahrady, kde je na proutku na stromech zavěšené naleznete…“
O pučálce existuje i krátká říkanka, kterou najdete v knize Prostonárodní české písně a říkadla Karla Jaromíra Erbena:
Pučala má milá pučálku,
nesla ji milému na šálku:
„Od lesa k lesu pučálku nesu,
pu – pu – pu – pu – pu – pu – pučálku,
nesu ji milému na šálku.“
S První nedělí postní byla či stále je i jinde spojena řada lidových zvyků, ve kterých často figuruje oheň. Doloženy jsou především ve Francii, Belgii, Německu, Rakousku a Švýcarsku. Oheň často zažehávají ti, kdo se ve vesnici naposledy oženili či provdali.
Zdroj: První neděle postní Invocabit. Lumen de Lumine LANGHAMMEROVÁ, Jiřina. Čtvero ročních období v lidové tradici. Praha: Petrklíč, 2008
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora