Z ARCHIVŮ A KRONIK: O svátku svatého Blažeje
I když je pojem „koleda“ v obecném povědomí spojen téměř výhradně s Vánocemi, tradičních koledních termínů byla v rámci zvykoslovného ročního cyklu celá řada. Patřilo mezi ně i žákovské koledování spojené se sv. Blažejem, provozované na jeho svátek 3. února.
Pomalu přichází jaro a lidé proto slunečnímu svitu tohoto dne přisuzovali pozitivními účinky. Koho se byť jen dotkly svatoblažejské paprsky, toho čekalo v nadcházejícím roce něco příznivého. Mladíky např. neodvedli na vojnu, dívky se provdaly, lidé měli být zdraví, na polích se mělo urodit apod.
Svatý Blažej však byl také patronem počasí, což bylo s vysokou pravděpodobností odvozeno z podobnosti jeho jména ( v němčině “Blasius” ) se slovem “blasen” ( v němčině foukat, vát ). V českých zemích se o svátku sv. Blažeje rozhazovala do větru sůl, popel či mouka, aby se vítr nakrmil a více hospodářům neškodil. Odvozeně byl sv. Blažej patronem majitelů větrných mlýnů a muzikantů hrajících na dechové nástroje. Pokud na sv. Blažeje, tedy 3. února, ráno svítilo Slunce, mělo podle lidové víry sloužit v následujícím roce mladým lidem, potomstvu, zdraví; polední slunce mělo přinášet zdraví dospělým a večerní slunce lidem starým.
V některých vsích chodívali v den svátku svatého Blažeje školáci s košem, odříkali společně vinš a následně dostávali od hospodyně vejce, obilí, peníze, na rožeň slaninu či uzené maso. Vystupovali v jednoduchých převlecích, nejčastěji v bílých košilích, přepásaných širokým papírovým pásem, s vysokými čepicemi na hlavách; někde jeden z nich představoval biskupa Blažeje. Při zpěvu poskakovali jednoduchými tanečními kroky po kruhu. V písních oslovovali hospodáře, aby obdarovali žáky a učitele, přidávali popěvky známé z masopustních koled, i s výhrůžkami, aby nebyli odbyti. Veškerý takto získaný výdělek odevzdávaly “paní rechtorce”, která jim za to vystrojila pořádnou hostinu.
Obchůzky žáků škol na svátek sv. Blažeje již ve 14. století jako jeden z nejstarších žákovských zvyků fakticky doložených v českých zemích. … “Dnes jest sv. Blažeje den, v němž se zachovává obyčej ten, že chudí žáci chodí po domích dobrých lidí, by svů živnost dostali. I my sme k vám přišli, by sme s vámi zišli, byste nám nětco dali. Milá paní, pro tvů čest, dej nám masa velků čest. Pakli nám masa nedáte, na svojích hrncoch poznáte, když budú lítať z police do mlynářovej světnice. Tam se obžerú pšenice z tej ukrutnej měrice.”..
Svatý Blažej (sv. Blažej) působil v Sebastě, v soušasném Tureckém Sivastu. Za vlády římského císaře Lucinia byl podobně, jako mnoho dalších křesťanů pronásledován a zabit, resp. zavražděn mučednickou smrtí. Legenda vypráví, že ke sv. Blažejovi přivedla zbožná vdova syna, kterému se v hrdle zpříčila rybí kost, čehož následkem se dusil, avšak sv. Blažej jej požehnáním a modlitbou uzdravil. Právě proto sv. Blažeje zejména ve východních církvích, ctili primárně jako ochránce před onemocněním krku – šíření legendy o svatém Blažejovi mělo později za následek, že se uctívání sv. Blažeje přenášelo i do prostředí českého.
Legenda o sv. Blažejovi rovněž vypráví, že že v době, kdy byl svatý Blažej vězněn, jedna z žen mu každodenně přinášela svíci a pokrm. Sv. Blažej ženě slíbil, že bude chráněna před nemocemi, pokud každým rokem obětuje v kostele jednu svíci a musíme si však uvědomit, že v oné době byla svíce poměrně velmi finančně nákladným darem. Pravděpodobně i z toho, jak legenda hovoří, povstává zvyk obětovat v kostele svíci, což však nic nemá společného s obětováním tzv. “hromniček” na Hromnice. Přibližně od 16. století je zmapován zvyk obětování svíce v kostele od těch, které trápila bolest zubů či jiný neduh v krku či dutině ústní. V souvislosti s legendární “rybí kostí” lze pak spatřovat náboženskou paralelu s rybou, jako znakem Kristovým, kdy dítě bylo modlitbou zachráněno před smrtí bez toho, aniž by přijalo Krista.
V pramenech z arciděkanského kostela sv. Bartoloměje v Plzni je připomínán obřad svěcení chleba a vody na den sv. Blažeje z konce 17. století. V Podkrkonoší ten den přicházely všechny prodavačky housek s plným košem „blažejského“ pečiva do kostela, aby daly housky posvětit. Hned poté ho jako o závod prodávaly od domu k domu. Také v Manětíně na Plzeňsku pekl pekař tzv. maultašky, běžné houskové pečivo, posvěcené a před kostelem prodávané. Šlo dobře na odbyt, prý proti bolení v krku.
Podnětem k zániku blažejského koledování byl nový školský zákon z roku 1869, který stanovil pevné platy učitelů bez dosud zaručeného podílu na koledách. Mladší generace vesnických kantorů je už považovala za nepatřičné a vystupovala i proti hostinám a muzikám ve škole.
Zdroj: Čeněk Zíbrt, Veselé chvíle v životě lidu českého. Praha : 2006, s. 167–169 a 184–199. Bartoš, F.: Lid a národ II. 1885
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora