Z ARCHIVŮ A KRONIK: Hromnice
Také Karel Čapek se v roce 1929 vyjadřoval k počasí A samozřejmě ironicky:
„Člověk, který se stal zahradníkem, vyhledává se zálibou staré pamětníky. Jsou to obstarší a poněkud roztržití lidé, kteří každého jara říkají, že takové jaro ještě nepamatují. Je-li chladno, prohlašují, že tak studené jaro nepamatují: „Jednou, tomu je šedesát let, bylo vám tak teplo, že na Hromnice kvetly fialky.” Naproti tomu, je-li trochu tepleji, tvrdí pamětníci, že tak teplé jaro nepamatují: „Jednou, tomu je šedesát let, jsme se na svatého Josefa vozili po sáňkách.” Zkrátka i ze svědectví starých pamětníků je zjevno, že v ohledu počasí panuje v našem klimatu nespoutaná libovůle a že se proti tomu prostě nedá nic dělat.“
V lidovém křesťanství jsou Hromnice svátkem přicházejícího jara a také posledním dnem k odstrojení stromečku a vánoční výzdoby, pokud je ještě máte. Podle našich předků už z chladné zimy zbývá jen ta slabší polovina a příroda se pomalu probouzí, aby ukázala první sněženky.
Název hromnice je slovo odvozené od svíček, kterým se říkávalo hromničky a rovněž je lidovým názvem církevního svátku. V minulosti tento svátek prošel řadou změn včetně svého pojmenování. Křesťané si v tento den připomínali významnou událost ze života Svaté rodiny. Jak je v Novém zákoně psáno, Josef s Marií čtyřicátý den přinesli svého syna Ježíše do jeruzalémského chrámu, aby ho zasvětili Bohu a současně jej také symbolicky vykoupili z povinnosti kněžské služby, které se měli podřídit všichni prvorození synové. Marie v tu dobu rovněž završila čtyřicetidenní očistu po porodu, jak bylo v té době zvykem. Při obřadu se setkali s prorokem Simeonem, který v dítěti poznal očekávaného Mesiáše.
Na paměť těchto událostí je svátek v řeckém prostředí pojmenován Hypapanti, to jest setkání. V setkání dítěte a starce lze vidět setkání zanikajícího pohanského světa a nového začátku v Kristu, setkání upadajícího období Staré smlouvy a nového období církve národů. Později jako svátek Obětování Páně nebo Očišťování Panny Marie.
Dnes tento svátek církev slaví jako Uvedení Páně do chrámu. Svátek připomíná událost z evangelií (Lk 2,22-38), kdy Ježíšova matka Maria přinesla podle židovského obyčeje svého syna 40. dne po narození do jeruzalémského chrámu, aby jej zasvětila jako prvorozeného Bohu. Zde se setkává s prorokyní Annou a spravedlivým Simeonem, který Ježíše nazval „světlem k osvícení národů“. Od tohoto Simeonova proroctví o Ježíši-světle pochází zvyk, který se začal šířit zřejmě od 11. století: v tento den se světily svíčky „hromničky“, které se během bouřek zapálené dávaly do oken a měly spolu s modlitbou chránit před bleskem.
K Hromnicím se váže spousta lidových pranostik a zvyků, které se liší podle země, kde se slaví. Co se týká jídla, mají však jedno společné. Jak říkají Francouzi, připravte se na jour des crêpes – podávají se palačinky! Tento a mnoho podobných zvyků často upadly v zapomnění, ale tradiční pokrm, palačinky, si lidé dopřávají dodnes. Palačinky měly údajně lákat lidi do kostela od pohanských zvyků a také jsou spojovány se symbolikou zlatého disku, který připomíná slunce. Symbol světla se pojí i se rčením: „Na Hromnice o hodinu více.“ Pšeničná mouka na těsto by měla být z předchozí sklizně a díky konzumaci palačinek v den Hromnic bude vydatná sklizeň následovat i v příštím roce.
Svátek provázela od samého počátku (datuje se do 5. století) symbolika světla a součástí bylo procesí se svíčkami. Žehnání svící v kostele bylo zavedeno až v 10. století. Dle historických letopisů zapalovali lidé svěcené svíce jako ochranu proti temnému období a proti hromobití. Ještě relativně nedávno se svíčky hromničky zapalovaly při bouřce s prosbou o ochranu. Prosti lidé si v minulosti neuměli vysvětlit podstatu přírodních živelných pohrom, proto kolem nich vytvořili celou řadu mýtů a pověr. Zapálené svíčky se také často stavěly k loži umírajícího. Svěcení svíček nebylo jedinou tradicí, která s oslavou Hromnic souvisela. Světily se také studánky a prameny vod, díky čemuž se zajistil dostatek vody a vláhy na celý další rok.
Pro lid to byl také svátek vážnosti. Bylo zakázané jakékoli radování se, tancování a oslavy. Nesmělo se vtipkovat a jinak se bavit. Povolený byl ale pořádný hluk a rachot. Ať už jste měli v ruce sekeru, kladivo nebo koště, museli jste s ním pořádně bouchat. Jedině tak jste mohli vyhnat zlé duchy a jiné duchy temnoty.
V tento den hospodyňky nesměly nic zašívat. Věřilo se, že by špička jehly mohla v budoucnosti přivolat bouřky a blesky. Důležité bylo také po zimě vytáhnout pluh a vyorat první brázdu, dát tak půdě najevo, že by se měla připravovat na jaro, protože zima pomalu končí. Pro lepší úrodu se do brázdy dávaly kousky chleba a sýra.
Trochu záhadné je přísloví o skřivanovi. Skřivani patří k tažným ptákům, přezimují v Africe či na jihu Evropy a k nám se vracejí nejdříve v polovině února. To odporuje pranostice, že na Hromnice si musí skřivan vrznout, i kdyby měl zmrznout. Kde udělali naši předkové chybu? Odborníci se domnívají, že tato prastará pranostika vznikla někdy před změnou kalendáře. V roce 1582 totiž napravil papež Řehoř XIII. chybu tehdejšího juliánského kalendáře, která stále narůstala a činila už plných deset dní (kalendář se rozcházel o 1 den za každých 128 let). Řehoř XIII. se rozhodl deset dní úplně vypustit, aby se srovnal kalendář s faktickým stavem, a zavedl, že přestupný rok se vždy na konci století vynechá a zůstane jen jednou za 400 let (1600, 2000, 2400, atd.). Tím se chyba neobnoví.
V Čechách se změna zavedla v roce 1584, na Moravě ještě později. Tato úprava se nazývá gregoriánský kalendář. Hromnice se posunuly o deset dní nazpátek a skřivan už neměl šanci pranostiku dodržet. Tak vznikl skřivánkův paradox, který se v lidovém podání udržel až do dnešních dnů.
Je dobré občas si připomenout lidové tradice a pranostiky. Je v nich uložena zkušenost lidského rodu zhuštěná do jedné či dvou vět a do prostých zvyků. Při vyhlížení jara je velmi dobrou zprávou každá naděje, že zima už má na kahánku.
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora