STARÁ ŠUMAVA A POŠUMAVÍ: O jízdě na šlajfkách
Každý to říká, že dřív bývalo více ledu na rybnících. Kam se silný led poděl, nevím, a také meteorologové to dosud nijak nevysvětlili. I naši předkové jezdívali na každém zamrzlém rybníku či řece, jakmile byli přesvědčeni, že vodníci na zimu opustili vrby a čekají na jaro v hlubinách vod. Tehdy se ovšem brusle připevňovaly k botám řemínky nebo lýkem. Říkalo se jim „parnágle“ z německého Fahrnagel, nebo také klušťky či kraple. Až vývoj pak přinesl „šlajfky“ – brusle, které se k botám upevňovaly za pomoci kličky.
Občas se stává, že vysvětlení původu nějakého výrazu je tak „obyčejné“, že si lidé vytvoří barvitější. Tak je tomu i v tomto případě. Můžeme se setkat s tvrzením, že slovo brusle pochází z doby krále Jiřího z Poděbrad, jehož poselstvo dorazilo do Bruselu a tam vyslanci spatřili nevídanou věc – Bruselané si připevňovali k botám pomocí řemínků zvláštní nože a klouzali se na nich po zamrzlých kanálech. Tato dovezená pomůcka, kterou si oblíbili i naši předkové, pak byla na počest Bruselu u nás pojmenována brusle. a základě Deníku Václava Šaška z Bířkova popisuje diplomatickou misi družiny vedené panem Lvem z Rožmitálu. V pasáži, kdy družina přebývá v Bruselu, je popsáno setkání se zvláštními želízky umožňujícími pohyb po ledu: „…měli ti dvořané želízka se zobci ve dřevěné podešvi zasazená a řemeny k nohám přivázaná, a na těch byli vycvičeni jezditi.“
Brusle na kličku neměly žlábek. Brousily se naplocho a schleifen znamená nejenom brousit, ale i smýkat, bruslit. K němčině ostatně odkazuje i dříve užívané označení šlajfky, jak se běžně říkalo bruslím, které se k pevné podrážce boty upevňovaly pomocí kličky.
Šlajfky? Nevíte? Tak se říkávalo kdysi bruslím, které se u zamrzlé plochy rybníků či řek jednoduše pomocí kličky připevnily k zimním botám. Musely to být ale boty fortelné, na těch dnešních by nedržely. Důležitý byl tvrdý podpatek a silná kožená podrážka.
Šlajfky se pomocí kličky připevnily na spodek bot pomocí pohyblivých paken s ozuby a už se bruslilo. Na podrážkách po zoubkách sice zůstaly důlky, ale na to se tehdy nekoukalo. Důležité bylo, že to jelo. Když se někomu podlomil kotník a do ledu se zakously hrany paken, pak se místo po nožích jelo po nose. Nic není ovšem tak jednoduché, jak to vypadá na první pohled. Z podrážek bylo třeba odstranit přilepený sníh.
Dotáhnout čelisti malou kličkou ve zmrzlých a taky malých prstech tak, aby brusle neupadla, byl občas taky problém, o ztrátě kličky ve shrabaném sněhu na břehu nemluvě – to byla hotová katastrofa! Pokud člověk překonal všechny tyto nástrahy, mohl se začít pohybovat po ledě. No… zpočátku to byly dva tři kroky a pád, ale časem těch kroků bylo víc a pádů méně.
Šlajfky bývaly brusle pro začátečníky. Kdo zvládnul základy, zatoužil po džeksnách. Ty byly pojmenovány po kanadském krasobruslaři Donaldu Jacksonovi, který v roce 1963 poprvé skočil trojitého Lutze. Džeksny už byly přišroubovány k podrážkám, ovšem byly k tomu používány často jen obyčejné robustní boty. Brusle měly krasobruslařské zoubky a ty se musely odstranit, jinak se o ně při hokeji zakopávalo.
Úplně největší přinos měl však pravděpodobně Kanaďan Francis Nelson, jenž nezávisle na Evropě vymyslel „vysoké nože“ (u nás známé jako kanady) na kterých se dalo dobře jezdit, i když nebyl led odhrabán. Inspirovaly ho k tomu eskymácké vylepšené sněžnice, kdy si Eskymáci zespodu přidělávali mroží kly. V měkkém sněhu sloužila sněžnice normálně a na zledovatělém zase pěkně „jela“ po klu.
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora