Z ARCHIVŮ A KRONIK: Tradice Nového roku
Nový rok je od roku 1582 prvním dnem občanského kalendáře. Obyvatelé venkova tento den považovali za jeden z osudových mezníků zimního novoročí, který mohl pozitivně i negativně ovlivnit celé nadcházející období.
Nový rok byl již tradičně spojován s bujarým veselím. Ovšem lidové zvyky se dodnes udržují již pouze v některých vsích, města je téměř zapomněla. Vesnice jsou posledními místy, kde se lidé snaží staré lidové tradice ještě udržovat.
Jak na Nový rok, tak po celý rok. Toto nejznámější přísloví je dnes kromě rozesílání PF jedinou společnou nití pro celý český národ a nejen pro něj. Na Nový rok se proto všichni snaží vyhýbat hádkám, snaží se mít v kapse peníze, načež si již o Vánocích dávají do peněženky rybí šupinu, hospodyně nesmí uklízet, aby se v nové roce příliš nenadřely, nesmí se zametat, aby z domu nebylo vymeteno štěstí, nesmí se ani prát, jelikož prádlo na šňůře by mohlo přinést neštěstí a nebo dokonce i smrt někoho blízkého. Uklízet se však má o to intenzivněji na svátek Silvestra. Navíc se na Nový rok nesmí nic vynášet z domu, jelikož by tato věc po celý rok chyběla.
Nový rok má podle pověr dokonce magickou moc. Dokonce lze nahlédnout do budoucnosti. Dříve se věštilo podle toho, kdo přišel jako první na návštěvu, pokud pak do domu vstoupilo jako první host dítě, představovalo to vyloženě štěstí. Stejně tak v případě mladé dívky a mladého muže. Stará žena naopak přinášela smůlu. Staré ženy bylo zřejmě třeba na Nový rok někam schovat, aby se nám netoulaly po návštěvách a mladé rodiny s malými dětmi byly naopak srdečně zvány.
Velmi zajímavým pojmem jsou ve vztahu s Novým rokem takzvané „zvykoslovné předměty“, které nebyly pouze bezvýznamnými dekoracemi, ale měly svůj symbolický význam a úkol, úlohu, případně nesly funkci daru. Cokoli prostě věnujeme s dobrým úmyslem, k dobrému bude sloužit. Mezi takzvané ochranné symboly patřily například ořechy, tedy ty vlašské, plody ořešáku královského, které byly jedním ze symbolů plodnosti, hojnosti, bohatství… Spolu s hrachem, čočkou, sušeným ovocem, houbami, obilím a makovicemi. Život, světlo, zdraví a štěstí pro změnu symbolizoval zelený strom a nebo jen zelená ratolest, červené jablko, vejce, svíce, kynuté pečivo, červená barva a pestré tkaniny. Ochrannými symboly lidí, dobytka, stavení a polí byli chléb, cibule, česnek, med, sůl, černý kmín, trny, čarodějné byliny, svěcené ratolesti a pokrmy a také červená barva jakožto životodárná krev. Symbolem smrti, zmaru a pohany pak byla vymlácená sláma, prázdné vaječné skořápky, prázdné ulity hlemýžďů, přelomené svíce a bílá barva.
A co magie? Například sůl, kameny a svíčky nám energeticky vyčistí domov. Sůl se proto sypávala do koutů místností, před práh a podél stěn. A to na den i noc. A když se pak vymetala, používalo se staročeské zaklínadlo, které znělo: „Vymetám, vymetám všechnu špínu, všechny nepravosti vymetám.“ Pak bylo třeba obejít místnost se zapálenou svící a ve vstupu do místnosti (ve dveřích) pohybovat svíčkou zleva nahoru, vlnovkami v rámu dveří dolů a směrem nahoru po pravé straně pak byla místnost uzavřena před zlem. V každé místnosti se též zacinkalo zvonečkem a pokud ten zněl jasně, bylo vše v pořádku. V opačném případě bylo třeba cinkat tak dlouho, dokud jsme nevycinkali zlé duchy, dokud prostě zvonek nezněl jasně. Do oken se také zavěšovaly kruhy jako ochrana před černou magií, uřknutím, uhranutím a kletbami. Skrze tyto kruhy jsme se obalovali do světla a účinek byl násoben, pokud byla výplň kruhů z háčkovaných a nebo paličkovaných motivů, především květinových. Mužská čeleď nastupovala do nové služby, děvečky odcházely na dovolenou, která trvala až do Tří králů. Také pro ně hospodyně přichystala sladkou výslužku. Vedle vánoček se služebné mohly těšit i na novoroční mládě čili mláďátko. Později mláďátko vystřídala obvyklá bábovka.
Bábovka se stala konečnou vývojovou fází obřadního pečiva v českém i německém prostředí. Na pomezí se jí říkalo „kudluf“ nebo „kugluf“ a pekla se o posvícení, vedle malých pletýnek na Vánoce, o masopustu i místo koblih, když měl někdo svátek, na křtiny, na svatbu i na pohřební hostiny. Zvláště v chudších rodinách se bábovka objevovala vůbec při všech svátečních příležitostech, často jako jediný slavnostnější pokrm. Později se „kuglufy“ nedělávaly bez nádivek. Těsto se rozválelo na placku, dal se na něj připravený tvaroh či mák, svinulo se a peklo ve velkých měděných nebo hliněných formách.
S přáním štěstí a zdaru souvisejí také novoroční kolední obchůzky. Na Šumavě roznášel pastýř jedlové chvojky, které uřízl v noci na zasněženém stromě. Některé větvičky si hospodář ponechal ve stavení, kde se zastrkovaly za obrazy, zbytek zanesl do chléva ke zvířatům. Větvičky zůstaly za obrazy i ve chlévech až do prvního vyhnání dobytka na pastvu. Ještě hluboko do 20. století chodívaly české děti koledovat s vinšem. Na Nový rok koledovaly ještě ve 30. letech minulého století také německé děti, které se svým uzlíčkem zavítaly nejprve k rodičům, po nichž následovali prarodiče, kmotři, vzdálenější příbuzní i sousedé. Malí koledníčci byli za takovou návštěvu samozřejmě odměněni. Obvykle šlo o drobné a sladkosti. Chudé děti chodily k Novému roku blahopřát také do majetnějších domácností, aby si vyprosily něco peněz a sváteční pečivo. Na novoroční koledu se vydávali rovněž místní chudí, kominíci, listonoši a strážníci. V některých místech Šumavy pekly hospodyně, pro rodinu i koledníky, zvláštní novoroční pletýnky ze sladkého kynutého těsta známé
jako „Neujahrsstriezel“.
První den nového roku lidé vítali slavnostně prostřeným stolem. Zejména novoroční oběd byl bohatý a mezi pokrmy nesmělo chybět především vepřové maso, prastarý symbol hojnosti a štěstí. K oblíbeným pochoutkám patřil v prvé řadě vepřový rypáček a vůbec vařené maso z vepřové hlavy, které se obyčejně jedlo s chlebem a jablečným křenem, jenž byl na území Čech znám spíše jako „vejmrda“. Z českoněmeckého příhraničí máme zprávy také o svátečním pečivu ve tvaru prasátka, které se peklo v hliněné formě. K oslavám Nového roku se zde však připravovalo rovněž pečivo ve formě ryby, a to jak z kynutého, tak i perníkového těsta.
S příchodem Nového roku se dnes pojí ohňostroje a dělobuchy, prostě tradiční půlnoční rámus. Věděli jste ale, že jde o pozůstatek starých zvyků? Hluk měl také probudit přírodu ze zimního spánku. Dnešní velkolepé ohňostroje nahradily dřívější střelbu z ručnice a práskání bičem, kterými se vyháněli zlí duchové. Ne, že by naši předkové měli přístup k ohňostrojům, jde ale o ten hluk. Tehdy se rámusením vyháněli zlí duchové, kteří si v zimních měsících obzvláště libovali. Díky dlouhým nocím měli duchové spoustu času na své řádění. Tehdy lidé používali třeba práskání bičem, aby je vyhnali. Zlé duchy dnes stačí z bytu vycinkat. Stačí se zvonečkem obejít všechny místnosti a zazvonit v nich. Pokud v některé místnosti zní zvonek divně, pak ji okupují temné síly. V dané místnosti pak stačí zvonit tak dlouho, než zase uslyšíte přirozený zvuk zvonečku.
Stejně jako vidět dítě, platilo jako šťastné znamení potkat na Nový rok ráno muže, těhotnou ženu nebo uvidět zapřažený vůz. Naopak setkání se starou ženou a psy se považovalo za zlé znamení. To, jaký následující rok bude, se usuzovalo i z toho, na který den v týdnu Nový rok připadl. Pokud připadne na pondělí, čeká nás podle pověr krutá zima, vlhké jaro, povodně a boj s nemocemi. Nový rok připadající na úterý věští ještě krutější zimu, ale úrodný rok. Pokud připadne na středu, znamená to příznivý nadcházející rok, ve kterém nebude nouze o dostatek vína, nebude se však dařit medu. Čtvrteční Nový rok věští mírnou zimu, větrné jaro, parné léto, pěkný podzim, hojnost ovoce i dostatečnou úrodu obilí. Novoroční den v pátek věští oční nemoci, hrozbu války a vysokou úmrtnost. Na sobotu připadající Nový rok předpovídá dle pověr hodně ovoce, ale málo obilí. Novoroční den v neděli znamená mírnou zimu, úrodné jaro a větrné léto.
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora