Z ARCHIVŮ A KRONIK: Štědrý den
O štědrý večer
Na stromek, v jizbu jenž přines’ dech lesů
a v města hluky tichých samot snění,
zas věším pestré cetky v zamyšlení
jsa napřed šťasten v dětí hlučném plesu.
Při každé tretě, k haluzím již nesu,
zřím, otec, dětských zraků zajiskření
a básník slyším tiché ptačí pění
a cítím duši lesa stoupat z vřesu.
Zdroj šumí, sosna skřípne větrů tahem
a vidím honbu motýlů, much, ptáků
nad diviznami, jež zřím zlatem kvésti.
A myslím: V každou hračku v snění blahém
jak zaklít věčný azur bez oblaků
a přičarovat dětem svým kus štěstí! Jaroslav Vrchlický: Nové sonety samotáře (1891)
„V kuchyni ve hlubokých, mísám podobných pánvích, vařila se na plotně v octě, jinde ve sladkém pivě, všeho druhu zelenina s kořením, očividná to příprava na modrou a černou rybu, opodál pekly se bělostné, malé lívanečky, jejichž hotové už výrobky Tonča potírala višňovou nebo rybízovou zavařeninou a posypávala strouhaným tvarohem,“ lebedil si nad přípravou štědrovečerní večeře u známých v 19. století novinář Servác Heller. Lahodil mu pohled na nasekané kusy třeboňských kaprů, zlatou osmaženou housku i na hlemýždí skořápky, „jež budou naplněny jemnou sekaninou z hlemýždích tělíček a pstruhů z rosolu vyňatých, naprosto zjevná to předehra k pečení švábských hlemýžďů.”
Večeře to byla náramná – placičky obložené kaviárem, kousky uzeného lososa, černá ryba s knedlíkem, vařený candát s horkým máslem, smažený kapr s křenem a ovocem, pečená vydra s omáčkou, hlemýždi, lívanečky a zákusky. Lidé se od stolu stěží odvalili. Podobně, byť třeba ne tak okázale, se vařilo i v jiných měšťanských domácnostech.
Bratr Vojty Náprstka Ferdinand Fingerhut, sládek a majitel Černého pivovaru v Praze na dnešním Karlově náměstí, si na jídlo potrpěl. Však také vážil 152 kilo. Na Štědrý večer si dopřával kapra na černo s „výborným českým knedlíkem se zelím, na bílém víně dušeném, rybu na modro sulcovanou, salát z celeru a mrkve, vinným octem napájený, kompoty, ořechy, vánočky, lívanečky tenké, pečené kaštany, ořechy velké, české“. Vedle tradičního kapra se v domácnostech podávaly také ústřice, omeletky s tvarohem, pivo, víno a punč.
Ignát Herrmann zaznamenal, jak postupně mizela z pražského jídelníčku jeho oblíbená omáčka z perníku, sladkého piva, mandlí, rozinek a ořechů: „Prosím vás, říkají paničky, když sní muž dva talíře rybí polévky, potom patnáct nadívaných hlemejžďů a po těch dva kousky smaženého kapra, no a potom kousek jablkového závinu, kam by dal černou rybu? A děti se mi v té omáčce vůbec nechtějí patlat, ošklíbají se na to.“
Poměrně skromný štědrovečerní stůl mívali v dětství i naši slavní spisovatelé 19. století. Karel Václav Rais rád vzpomínal na báječnou houbovou polévku a jahelník své maminky. Alois Jirásek ochutnal i rybu na černo, ale jen „…když ji poslali ze mlýna, kdež otec mlel“. Jinak večeřeli tak, jak se obecně strojilo. V rodině Svatopluka Čecha zase nesměl na stole chybět slaneček. Jeho tatínek si tak připomínal své dětství, kdy na Štědrý večer měli jen kubu, vdolky, slanečka a křížaly. Boženě Němcové zůstalo o jedněch Vánocích jen pět zlatých, které jí tehdy poslala paní Palacká z Itálie. Mohla proto dát svým třem dětem ke štědré večeři jen malý kousek ryby, jedno jablko a po večeři je nechat hrát o tři ořechy.
Vánoční svátky se staly významné po roce 800, kdy byl o Štědrém dnu slavnostně korunován císař Karel Veliký. Na Štědrý den roku 1066 se pak konala korunovace krále Viléma I. Dobyvatele. Některé prameny z per středověkých kronikářů uvádí, že středověké Vánoce bývaly ve znamení koledování, dobrého jídla a pití, především alkoholu. Anglický panovník Richard II. údajně v roce 1377 kvůli vánočním oslavám nechal porazit dvacet osm volů a tři sta ovcí. Kronikáři ovšem nešetřili ani dalšími pikantnostmi v souvislosti s oslavami Vánoc, protože šlo prý např. o hazardní hry, nevázaný sex, opilství, či lidovou magii, což písemně doložil již zmíněný benediktinský mnich Jan z Holešova, který žil v době vlády Václava IV.: „…se v tak slavnostní předvečer přežírají, druzí opíjejí a jiní nejen do večerní hvězdy, ale i do jitřní hvězdy na chválu ďáblovu bdí, hrajíce v onen nejsvětější večer v kostky a zkoušejíce, jaké budou míti v kostkách štěstí po celý budoucí rok.“
V předvečer Štědrého dne chodili kněží a žáci koledovat po domech věřících. Domy byly v té době také vyzdobeny, jen jinak, než známe dnes. Jako ozdoby sloužilo jmelí, chvojí a stále zelené rostliny jako cesmína nebo břečťan. Na dozdobení se používala červená jablka, sušené ovoce, ořechy, skořápky nebo šípky. Zeleň umístěná na prahu, trámech, římsách nebo na dveřích byla považována za magickou ochranu před zlými duchy, nemocemi a hladem.
Co je společným rysem pro všechna období oslav Vánoc, to byla štědrost a pohostinnost. Již ve středověku existoval zvyk obdarovávat druhé. Lidé byli štědří nejen vůči sobě navzájem, ale sváteční pohostinnost projevovali i pocestným a hospodářským zvířatům. Příbuzní, přátelé, děti, tovaryši i mistři, čeleď i hospodáři, ti všichni dostávali vánoční nadílku v podobě výslužky nebo symbolické dárky jako ovoce, sladké pečivo a drobné mince.
Štědrý den byl jistým vyvrcholením adventní doby. Byla to oslava zrození Ježíše Krista. Nemohla nikde tudíž chybět slavnostní večeře, která ukončovala období půstu. První zmínky jak slavnostní tabule vypadala, byly takové, že na čistý stůl se prostřelo bílé plátno. Věřící připravovali pečivo z bílé mouky (chléb a koláče, později vánočky) jako symbol radosti z narození Ježíše Krista v Betlémě (Betlém byl považován za Dům chleba). Toto pečivo se následně položilo doprostřed stolu. Ukrojit si mohl každý do sytosti a vítáni u stolu byli i náhodní kolemjdoucí. Na svátečně prostřeném stole jste dále mohli najít všechno možné, podle toho, co se podařilo vypěstovat a jaká byla úroda.
Často se podávalo sele pro dodání síly, sváteční hody nabídly vařené, čerstvé i sušené ovoce a omáčky z něho či perník. Mezi další běžné středověké vánoční pokrmy patřil houbový kuba nebo oplatky, které se podávaly jako předkrm. Slazené byly medem, podávaly se i na slano s česnekem nebo bylinkami. Podávala se též hrachová, krupičná či jáhlová kaše. Od 19. století se ke štědrovečerní večeři podává kapr a to dodnes. Nejdříve samozřejmě pouze v rodinách rybářů nebo v zámožnější společnosti, později v širší populaci. Sousta večeře se zapíjela domácím hutným pivem.
Zvyky a tradice té doby, se mnohdy dodržují v některých domácnostech dodnes. Patří mezi ně zákaz zametání o Štědrém dnu, aby nebyly zraněny duše zemřelých, které dle pověsti o svátcích v domě přebývají. Aby slepice snášely vejce, nesměla vstát hospodyně při štědrovečerní večeři od stolu a nikdo z rodiny nesměl sedět naproti dveřím do ulice, což ho mělo ochránit před smrtí v dalším roce.
Po slavnostní večeři následovaly různé oslavy a zábava. Pohanské Vánoce byly více bujaré, k oslavám patřily masky, rituály a průvody. Křesťanství vneslo do svátků vánočních klid, mír a pohodu. Podle křesťanských tradic bylo na programu zpívání koled, společenské hry a návštěva bohoslužby. Z období 16. století se dochovaly doklady o Ježíškovi coby dárkonoši. Do té doby dětem nosil dárky svatý Mikuláš, a to 5. prosince. Poprvé Ježíšek začal děti obdarovávat na území Německa. Vánoce pouze v rodinném kruhu se začaly slavit v 17. století a až v 19. století dostaly Vánoce svou dnešní podobu (zdobení stromu, dárky, jmelí). První vánoční stromek podle některých historických pramenů ozdobil v roce 1812 ředitel stavovského divadla po vzoru německých tradic. Stromeček se zdobil sušeným ovocem, skořápkami či pečivem.
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora