Z ARCHIVŮ A KRONIK: O vánočním jmelí
.Jsi příživník, jmelí, dobře to vím, také paraziti mohou však být krásní a členové tvého rodu se v korunách stromů vyjímají jako květy v dívčích vlasech. Ale tohle není přiléhavé přirovnání. Květy ne – kytice to jsou, sváteční kytice, tak zvláštně žlutozelené, jakoby umělé, složené z mašliček a perliček, a nejenom smrk, jedle a borovice s ozdobami ze skla, nýbrž i ty, jmelí, okrášluješ zelení a leskem lidská obydlí ve vánočním čase.
Odedávna se ti přisuzuje čarodějná moc a k tvým kouzlům vedle těch, o nichž mluví lékaři a lékárníci, náleží i tohle: dáváš lidem možnost líbat se pod tebou s kýmkoli, kdo jim je milý, bez obavy, že to vzbudí něčí nelibost. A stromeček štědrosti a lásky, který stojí blízko tebe, ti pak tvé někdejší příživnictví dozajista odpustí.
(Knížka zimního času – Jaromír Zemina)
Lidové podání evropské překvapuje podnes kulturními přežitky. Kde roste jmelí na lískovém keři, pod ním jsou poklady, had se zlatou korunkou, z takové haluzky nejlépe řezati virguli, čarovný proutek na hledání pokladů, kovů, vody. Na hrdle přivázané jmelí, v prstenu chrání proti křečím, uhranutí, zvláště malé děti. Zažehnávač přimrazí jmelím zloděje, učiní se člověk neviditelným, dotekem jmelí rozskočí se zámek.
Do českých zvyků štědrovečerních byl zvyk anglický s jmelím uměle zanesen a není, pokud mi známo, ani zmínečky, že by staří znali cokoli o významu jmelí na Vánoce. U Štítného jest neurčitá zmínka při mravokárném výkladu o pověrčivosti, že ofěrují stienky a považuje se to za název jmelí. V studii o kouzlech a čarách u starých Čechů (Památky Arch. XIV.) sebral jsem řadu dokladů o tom, jaká moc hojivá a kouzelná byla přičítána jmelí. »Proti veliké padúcí nemoci vezmi kuorky dubového mélí, na prsty uvazovati na mezní na obú rukú, ať by kuože se dotýkalo. Item v mosazných prsteních zlatník zadělá těch kuorek, ať se prsta dotýkají. Take prsten dělají s hruškovým melím na palec na pravé ruce. Dokudž jej nosí, nebude ho nemoc trápiti a když se chceš umyti, sejmi prsten a potom zase vstrč na palec a choď s ním.«
Kolovala báje, že anděl zjevil léčivou a kouzelnou tuto moc králi Davidovi: “Když král David pásl dobytek svého otce, tehdy viděl jest, že padúcie nemoc jednu ženu překotila. I prosil Boha, aby jemu ráčil zjeviti, které by proti lékařství nejlepší bylo aneb mohlo býti. Tehdy jemu anděl odpověděl: Ktož melí dubové nese na pravé ruce v prsteni tak, že by se to melí holé ruky dotýkalo, toho nikdy nemoc padúcie nepopadne.”
Chirurgické rukopisy staročeské, ranná lékařství, často podávají návod k prachu, tlučenému z jmelí dubového nebo hruškového. To jsou již podrobnosti, které by nás odvedly od obyčeje s jmelím na Vánoce.
Snad mnohý netušil, když si podle módy nynější koupí na trhu pražském nebo u květinářů větévky jmelí. jakou si odnáší domů rostlinu podivnou, zavdávající podnět k zábavným i překvapujícím výjevům, jak je vylíčil u nás ve vánoční povídce roztomilým svým způsobem Ignát Herrmann . Tedy na shledanou příjemnou pod jmelím! (Veselé chvíle v životě českého lidu – Čeněk Zíbrt)
Vánoce jsou druhým nejvýznamnějších křesťanským svátkem a v evropském kulturním prostředí jsou považovány za nejvýznamnější svátek v roce i pro nekřesťany. Se slavením Vánoc je spojeno množství místních či národních rituálů a zvyklostí. Adventní výzdoba může mít mnoho různých podob, ani v té minimalistické by však nikdy nemělo chybět jmelí. Magická rostlina je dnes symbolem Vánoc, ale její kouzla popisují i antické báje a pověsti.
O jmelí se traduje legenda , že bylo stromem, z jehož dřeva byl zhotoven kříž, na němž ukřižovali Ježíše. Krista. Strom pak seschl hanbou do malých keříků, které zahrnují lidi kolem sebe dobrem. A svým parazitujícím životem, kdy zčásti žije ze živin stromů. symbolizuje život věřících, kteří jsou zčásti živi z Kristova těla. Také se tradovalo, že jmelí splní jedno přání každému, kdo jej zašeptá do plamínku první zapálené svíčky na vánočním stromečku.
Do Čech se dostal zvyk zavěšovat do domu jmelí z Anglie. Keltové věřili, že přináší do domu štěstí, odvahu, lásku a plodnost, proto také dodržovali líbací zvyk: Muž směl políbit každou ženu, kterou uviděl procházet pod zavěšeným jmelím. Po každém polibku utrhli políbení společně jednu bobulku, až na tu poslední. S tou se pak nechávalo jmelí viset až do příštích Vánoc.
Podle jeho lepivých semen, které obsahují bílé bobule se také věřilo, že jmelí dokáže spojit dvě osoby opačného pohlaví nebo také udržet (možná i slepit) vztah mezi nimi. Lepivá semena také dala jmelí latinský název: viscum – lepidlo.
Zvyk zavěšovat zelené, stříbrné, anebo zlaté jmelí k lustru či ho dávat do váziček na stůl se u nás dodržuje dodnes. Dnes však lidé spíše věří, že jmelí přinese do domu štěstí, když ho hlava rodiny zavěsí ráno na Štědrý den nad svátečně prostřený stůl, anebo, že přinese štěstí tomu, kdo ho dostal darem. (ne tomu, kdo si ho koupí).
Staří Řekové věřili, že jmelí dokáže otevřít bránu do říše mrtvých. V Rakousku se traduje, že jmelí nad štědrovečerním stolem zajistí dobrou úrodu a sedláci je také zaorávali do první brázdy. V Irsku se ze jmelí splétají náramky a amulety, které mají přinášet štěstí (stejně jako u nás čtyřlístek a podkova). Ve francouzské části Švýcarska nosily nevěsty kvůli zajištění plodnosti věneček spletený z klasů ječmene, květů sporýše a větviček jmelí.
Připravuje: MIroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora