STARÁ ŠUMAVA A POŠUMAVÍ: Od rypáčku po ocásek

STARÁ ŠUMAVA A POŠUMAVÍ: Od rypáčku po ocásek

 

„Já na Štědrý den k večeři raději vepřový řízek, pořádně prorostlý,“ tvrdí na konci prodeje kaprů před řeznickým krámem Darek Vostřel v roli Rudolfa Vandase v legendárním seriálu Píseň pro Rudolfa III.

Vydejte se na výlet do minulosti – do doby, kdy k podzimnímu času na venkově neodmyslitelně patřila zabijačka, jak ji známe z idylických obrázků Josefa Lady. Ponořte se do světa chutí a vůní, které vám učarují smysly. Až k sousedům se nesla pára z vřících kotlů, vůně masa, česneku a majoránky. Vesnická zabijačka, to byl gastronomický rituál, který nechyběl snad v žádné domácnosti. Na první ovárek se všichni třásli nedočkavostí.

Tradiční česká domácí zabijačka je důmyslným procesem, jak zpracovat zvíře prakticky beze zbytku a ještě se předzásobit kvalitními potravinami. Naši předci nicméně využili prase do posledního zbytku. Maso, které se dalo zakonzervovat, se naložilo na uzení nebo se zpracovalo na jelita, jitrnice, tlačenky, do klobás, případně se část masa upekla – proto se tomu někde říká pečenky – a zalila do vyškvařeného sádla.

Praskající oheň pod kotlem, z hrnce na kamnech utíká pára, čuník už je po smrti a v kuchyni voní křen. Pro někoho je domácí zabijačka vzpomínkou na dětství, pro jiného každoroční rodinnou tradicí a radostí a pro dalšího možná i zážitkem, po kterém vůbec netouží.

A jaké speciality se během zabijačky podávaly? Na české vesnici panoval princip od čumáčku po ocásek, takže žádná část nepřišla nazmar. Ani krev, která se po vykrvení prosolila, aby se nesrazila. Přidávala se do polévky, jelit či do krvavé tlačenky. A také se zapékala v troubě s nastrouhanými brambory a kroupami. Tento dnes již zapomenutý pokrm se jmenoval halapač.

Ovar s křenem známe velmi dobře i dnes, obvykle se podává jako první pokrm zabijačkového menu. V dřívějších dobách mu ovšem předcházel smažený mozeček, který měl postavení ceněné delikatesy a servíroval se výhradně hospodáři a řezníkovi.

Vedle ovaru se na začátek hostiny připravovaly také smažené ledvinky či kousky libového masa z hlavy pečené na pánvi s kmínem a bobkovým listem. Vyhlášenou delikatesou býval vařený rypáček s křenem a také vařený jazyk, ale ten se obvykle nechával až na druhý den, kdy se podával s křenovou omáčkou a knedlíkem nebo bramborem.

A už přichází na řadu polévka, slavná prdelačka, i když dříve se na zabijačce podávaly polévky dvě. První byla světlá, pouze z ovaru a vnitřností, která se jedla už dopoledne. Vývar se však vařil dále, přidalo se koření, jitrnice a jelita, díky čemuž získal tmavou, až černou barvu (zvlášť když některé jelito prasklo). A to už byla „prdelačka“ jak ji známe dnes. Temně černá, se zavařenou krví, kroupami a kořením, hlavně česnekem a majoránkou. Také bouřka se jí říkalo.

A stále nejsme u konce. Na zabijačkové tabuli nesměly chybět již zmíněné jitrnice a jelita, jež dodnes patří k oblíbeným českým pochoutkám, naopak tradiční prejt, připravený z hrubě namletého masa z vepřové hlavy, jater a sleziny, zjemnělý houskou máčenou v ovarovém vývaru a opět kořeněný česnekem a majoránkou, z našeho jídelníčku téměř vymizel.

Jen těžko byste hledali příznačnější symbol tradičních vesnických zabijaček a staročeských hostin, než jsou škvarky. Čerstvé vepřové škvarky jsou výborné nejen s chlebem, cibulkou a kyselou okurkou jako chuťovka k pivu. I když jsou škvarky chutné už samy o sobě, můžete je ještě vylepšit a promíchat s pepřem a stroužkem drceného česneku.

Vůně zabijačkových pochoutek se nedala necítit a i ti se slabším čichem se zvídavě ohlíželi směrem ke kotli, odkud se vzápětí začal vynořovat hospodář s dětmi s talíři zdobenými jitrnicemi, jelity, ovarem… a dál už radši netřeba jmenovat. Takové věci je vždy potřeba vidět a ochutnat. Psát a číst o tom je marnost.

Tajemství zabijačkového koření si každý řezník a hospodář pečlivé střežil po generace. Aby bylo co nejčerstvější, mlelo se a míchalo většinou den předem. U jitrnic nesměla chybět majoránka, pepř a nové koření, ale někdo přidával hřebíček, česnek, zázvor, citronovou kůru. Na Moravě, ve Slezsku i na Šumavě je běžné používání saturejky či dobromyslu místo majoránky. Ve Slezsku přidávali do mleté směsi hřebíček, kmín a zázvor. U jelit kroupových či žemlových také hřebíček a zázvor. K ochucení klobás se používal i tymián, paprika a muškátový květ.

Při porážce se zachycovala krev do připravených nádob, solila se a míchala, aby se nesrazila. Po vyvržení vnitřností se z poraženého zvířete vyřezalo sádlo, které bylo po celá staletí nejdůležitějším omastkem naší kuchyně. Škvaření sádla vyžadovalo zvláštní péči a opatrnost. Za neustálého míchání se vypékalo na mírném ohni, aby se nepřipálilo. Vyškvařené sádlo nalévaly hospodyně do vysokých keramických krajáčů „sádelníků“, aby vydrželo do příští sezony.

Novým trendem je však pořádání zabijaček prostřednictvím restauračních zařízení. Ty ve snaze nalákat zákazníka připravují pro něj velmi pestrý výběr jídel z takzvaných zabijačkových hodů. Řezníci se shodují, že zabijačky pro restaurace probíhají velmi podobně, jako probíhaly domácí zabijačky v minulosti, avšak řezníci mohou k přípravě masových zásob z poraženého zvířete využívat kuchyňské zázemí restaurace, což je pro ně velkým usnadněním práce a urychlením celého procesu. Nevýhodou pro konzumenta je to, že za zabijačkové hody v restauraci zaplatí často přemrštěné částky. Restaurace, a je to pochopitelné, se na tom snaží vydělat. Zabijačkové hody berou jako něco exkluzivního a mimořádného, co je třeba hostům také pěkně opepřit vysokou cenou. Tradiční česká zabijačka však byla místem, kde se vyráběly kvalitní masové produkty za zlomek takových cen.

 

Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES

Foto: archiv autora


 

0 0 votes
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
Zobrazit všechny komentáře