STARÁ ŠUMAVA A POŠUMAVÍ: Domácí zabijačka

STARÁ ŠUMAVA A POŠUMAVÍ: Domácí zabijačka

 

První zabijačky se podle historických dokumentů konaly už v 10. století našeho letopočtu, kdy se tvořilo řemeslo řezníka. Podzimní čas je spojen také s tradicí domácích zabijaček. Doba, kdy si lidé ve chlívě každého venkovského stavení hýčkali a krmili jednoho či více pašíků, aby jej na sklonku roku nechali zabít, je však již zřejmě nenávratně pryč.

Zabíjačky měly i praktický důvod. Bylo třeba zredukovat zvířata, aby do konce zimy bylo dost zásob a nebylo strávníků na víc. Nechávala se jen zvířata do chovu, na mléko, vejce a do potahu.

Chlad štípe do tváří, z kotle na dvoře stoupá kouř a začíná se z něj linout vůně ovaru, řezník se hbitě ohání dranžírákem, všichni ostatní mají své přesně určené místo a úkol, na zahálku není čas, alespoň prozatím ne. Odpoledne přichází místní harmonikář, aby práce šla lepší od ruky.

Tradiční česká zabíjačka má svou nenapodobitelnou atmosféru. Když si pochutnáváme na ovaru, děláme vlastně něco velmi starobylého. Zabijačku zná lidstvo od okamžiku, kdy pračlověk skolil prvního kance. Ve středověku bývalo vepřové maso na stole prostých lidí, šlechta dávala přednost zvěřině a „vznešenějším“ druhům masa. Zabijačka je sice rituál hojně prováděný v Česku, ale není pouze český. V Německu, Rakousku, Maďarsku, Itálii a dokonce ve Španělsku mají rituály při porážce prasete velmi podobné, ne-li dokonce skoro stejné. Tradici tohoto kalibru tudíž není možné jen tak snadno vymýtit a vegetariánská lobby má v tomto případě zřejmě ještě hodně dlouho cestu.

Tradiční zabijačka má svůj řád a pravidla: Krev má míchat ten nejmladší z rodiny a mozeček připadne jako odměna mistru řezníkovi. Zabijačka se většinou odstartuje něčím ostřejším jako je slivovice nebo rum.
Když se v minulosti pořádala někde na venkově zabijačka, byla to velká sláva pro celou vesnici. K šťastným majitelům pašíka se sjeli příbuzní a výslužku ze zabijačky dostávali nejen oni, ale i mnozí sousedé. Bylo zvykem podarovat aspoň starostu, faráře či pana učitele. Rčení, že nejvíc příbuzných má prase, tak nevzniklo pro nic za nic. Na zabijačce se často objevili i velmi vzdálení členové rodiny.

Zabijačky ovšem dávaly naději i nezadaným dívkám. Jednou ze zabijačkových tradic bylo, že svobodné dívky po skončení zabijačky sesbíraly kosti z prasete a rozházely je po zahradě. Pokud některou z kostí sebral pes, věřilo se, že se ta dívka, která ji hodila, do roka vdá.

Zabijačka byla vždy akcí na několik dní. Plánovala se ovšem až tehdy, když byl pašík dostatečně vykrmený. To se poznalo tak, že se mu houpal podbradek i faldy na břiše a už se nemohl ani dovalit ke korýtku. Obvykle se čuník vykrmoval až do váhy dva metráky. Což bylo ostatně dobře, protože poslední den před zabijačkou už nedostával žádné jídlo, aby měl prázdná střeva. A stejně jako pro prase začínala zabijačka už den dopředu prázdným korýtkem, pro hospodyni začínala přípravou „zabijačkové buchty“.

Klasická vesnická zabijačka určitě není pro milovníky ranního spánku. Zabijačka totiž obvykle začíná již před sedmou hodinou, ale pod kotlem by se mělo topit už od páté hodiny ranní. Vše pak startuje příchodem řezníka, kterého je třeba objednat na každou zabijačku. Už v minulosti bylo třeba zařídit řezníka dostatečně dlouho dopředu, protože v zimním období byli značně zaneprázdnění. Toto řemeslo ostatně bylo dříve hodně ceněné a často přecházelo z otce na syna. Pod taktovkou řezníka se celá zabijačka odehrávala a právě on musel celou akci rozjet zabitím čuníka.

Rituální porážka prasete, zvířete, které Čechům dává jejich oblíbené maso, nepostrádá prvky velkého spektáklu. I malé venkovské dítě dokáže vyprávět příběhy, které se odehrály na jejich zabijačce, a podat je téměř literárně nafouklým způsobem. A některé příběhy jsou vskutku téměř neuvěřitelné.
……Jedna jitrnička hezčí než druhá, jelítka do červena zbarvená, polévka tmavá i světlá a uprostřed stolu pocukrovaná bábovka. Kolem stolu plno lidí s pohárky slivovičky v ruce, velká legrace, jeden humorný příběh střídá druhý a i v takovém hluku pod stolem chrápe pes a na peci černý kocour. Je opět večer. Všechny děti a mladiství jsou zaháněni do postelí. Právě tuto generaci čeká následující den náročný úkol – doručit všem přátelům a známým tzv. výslužku.

Je ráno. Svítá. V kuchyni babička s dědečkem cinkají s konvičkami, kastrůlky a my se pomalu probouzíme. Je čas. Vydáváme se na cestu – v konvičce zabijačková polévka, do papíru zabalená jelita, jitrnice a tlačenka a nějaký ten škvarek. Máme práci na celý den obejít naše přátele a známé. Vždy jsme odměněni nějakou tou korunou, takže ani my nepřicházíme zkrátka. Příští týden možná k nám přijde s výslužkou soused nebo někdo další, a tak vlastně máme čerstvou zabijačku po celé zimní období. Nevíme, jestli mohou tuto atmosféru a překrásné lidové zvyky nahradit prejty, tlačenky a škvarky samozřejmě všechny označené jako „domácí“, které můžeme kdykoliv (bez ohledu na roční období) a bez jakékoliv doprovodné kulisy nakupovat v kterémkoliv supermarketu.

 

Zdroj: GAHM, Bernhard. Domácí zabíjačka : porážení, bourání, zpracování. Ostrava: Blesk, 1995. MAYER, Miroslav. Domácí zabijačka. Praha: Agentura VPK, 2001 Čeněk Zíbrt – Veselé chvíle v životě českého lidu

Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES

Foto: archiv redakce


 

0 0 votes
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
Zobrazit všechny komentáře