STARÁ ŠUMAVA A POŠUMAVÍ: O svátku svatého Martina
Svátek svatého Martina je spojen s mnoha tradicemi a pranostikami. Ta nejznámější z nich říká, že svatý Martin přijede na bílém koni a přiveze nám první sníh. V tento den se pořádají různé průvody, doma se peče husa svatomartinská husa k obědu a na první ochutnání čeká rovněž mladé Svatomartinské víno.
Svátek svatého Martina byl vždy jedním z nejoblíbenějších svátků roku. A není se čemu divit, neboť tento den je už od středověku spojen s jídlem, veselím a zábavou, na které se už dlouho předtím těšil téměř každý. Což ostatně dokazují i slova staré selské pranostiky, zaznamenané na počátku 18. století: „Na den sv. biskupa Martina milý hospodář a jeho družina husy jedí, víno k tomu pijíce, štědrého Martina chválíce; páni, žáci a kněží se radují, neb se jim koledy přibližují. Pacholci a dívky svobodu mívají a u jiných pánů se zjednávají.” Z jiné lidové moudrosti se dozvídáme, že: „radost Martina je hus a džbán vína.“ Výstižné je rovněž přísloví: „o svatém Martinu husa nejpěkněji zpívá.“
Den svatého Martina býval na venkově dnem, kdy čeleď dostávala výplatu za uplynulý rok. Chasníci a děvečky si buď hledali novou službu, nebo obnovovali smlouvy s hospodářem, u kterého sloužili. Vždycky se všechno patřičně oslavilo a část výdělku tak zůstávala ještě ten večer v hospodě. K tomu dni také patří mnoho pranostik a zvyků.
Posvícenský oběd na den svátku sv. Martina (11. 11.), býval nejbohatší v celém roce a lidé se na něj těšili celý rok. Dlouhou tradici má i martinské posvícení. K oslavám však byl i zcela prozaický důvod. Ve středověku začínal adventní šestitýdenní půst už po sv. Martinu a jeho výročním dnem tak vrcholilo hodování, pojídání masných a tučných jídel i taneční zábavy. Některé zvyky přetrvávají dodnes. Na vsi býval snad nejdůležitějším zaměstnancem obecní pastýř, který se staral o dobytek jednotlivých hospodářů. Musel se vyznat v počasí, v chovu i v léčení nemocných zvířat. Každý sedlák musel pastýři nasypat tolik dílů obilí, kolik kusů dobytka mu svěřil.
Za to, že pastýř dostal po roce služby dohodnutou odměnu, musel pastýř vystrojit pro všechny hospodáře hostinu s pečenou husou, koláči a pivem. Pokud byli sedláci spokojeni nejen s prací, ale i s hostinou, uzavřeli s ním smlouvu i pro příští rok. Pastýř mohl obvykle bydlet zdarma v obecní chalupě, které se říkávalo pastouška. Dostával dohodnutou mzdu v penězích, obilí, hrách a krmení pro vlastní krávu.
Na venkově se na sv. Martina uzavíral hospodářský rok, konala se obecní martinská hromada, shromáždění všech sousedů, které svolával rychtář. Na něm skládal účty z obecního hospodaření, řešily se právní záležitosti, nájemci platili daň z pronajatých obecních pozemků a byli vypláceni obecní služebníci. To se nazývalo sejpka, protože sedláci odevzdávali, tedy sypali obilí. Měli na něj nárok pastýři (slouhové) za celoroční pasení skotu, ovcí, vepřů a za chov plemenného býka. Odtud pochází název slavnosti bejkova svatba, užívaný v jižních a západních Čechách. Svůj díl dále dostali hlídači, kováři nebo hajní.
Na huse si vždy pochutnala celá domácnost a rozdělení jejího masa mělo přesná pravidla. „Nejnižší sluha dostával křídlo, aby prý při práci lítal, vyšší sluha stehno, hospodář sám si nechával zbytek. Kůže z husích nohou se dávala do střevíců pod nohy, aby se nepotily nebo mezi prsty, aby nerostla kuří oka.”Podle pečené husy předpovídali předkové počasí na další zimu. Množství a rozmístění podkožního tuku na těle husy ukazovalo, zda bude tužší zima. Ti se dalo odhadovat také podle stavu jejich kostí. Věřilo se, že čím tmavší je hrudní kost husy, tím blátivější budou Vánoce. Naopak čím světlejší, tím více sněhu. Na podzim se zimní počasí předvídalo i podle množství vrstev cibule, jak dlouho se drží listí na stromech.
Zdroj: Český rozhlas Plzeň – Elizabeth Hallamová: Světci. Kdo jsou a jak vám pomáhají. Praha 1996; Alena Vondrušková: České zvyky a obyčeje. Praha 2004; Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech ,Moravy a Slezska. Praha 2007; Eva Večerková: Obyčeje a slavnosti v lidové kultuře. Praha 2015
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora