Z ARCHIVŮ A KRONIK: O svatém Hubertovi
Pokud je prostředí myslivosti a lovectví spojováno s osobností světce – tradičně je většinou zmíněn svatý Hubert, který je dnes pro řadu myslivců zosobněním myslivecké cti, pokory a poctivosti. Světcova postava se v průběhu doby stává ochráncem zvěře, patronem lovu a v neposlední řadě strážcem mysliveckých tradic a obyčejů.
Patron lovců, sv. Hubert je v umění nejčastěji znázorňován při lovu, konkrétně při osudovém setkání s jelenem, kterému se mezi mohutným parožím skví v božské záři ukřižovaný Kristus. Protože se tato scéna odehrává ještě před Hubertovým prozřením, nemá na sobě kněžský šat, ale je oděn do pohodlného světského oděvu přizpůsobeného k lovu. Velmi často je Hubert doprovázen psem, nebo smečkou psů.
3. listopadu slavíme svátek patrona myslivců, svatého Huberta. Hubert býval rozmařilým šlechticem a lovcem. Dnes je pro všechny myslivce, věřící i nevěřící, sv. Hubert symbolem myslivecké cti, pokory a poctivosti, patronem lovu a ochrany zvěře, tradic a mysliveckých obyčejů. Jak se z něj stal bohabojný duchovní nám připomíná legenda.
Svatý Hubert se narodil kolem roku 655 v Akvitánii (dnešní Francii) jako syn vévody Akvitánského Bertranda. Na královském dvoře žil hýřivým životem, věnoval se jen lovu a vlády nad zemí nedbal. Pole bývala často drcena kopyty jeho lovecké družiny. Přemnoženou zvěř chránil jen pro svou loveckou kratochvíli. Neposlouchal nářku a bědování prostého lidu, ani dobrých rad přátel. Neslyšel prosby své manželky, neuposlechl ani hrozeb duchovních, že jeho jednání přivolá trest boží. Jeho žena při porodu prvního dítěte zemřela, a on o to více hledal zapomnění v lovu a divokých pitkách.
Na Velký pátek, v době zákazu lovu, se pořádala štvanice, které se zúčastnil i Hubert s družinou přátel a služebníků. Najednou spatřili kapitálního jelena, kterého pronásledovali až do hlubokého lesa. Všichni to již vzdali, ale Hubert, rozvášněný lovem, se vydal sám do nejtemnějších houštin. Jelen se mu ztratil a unavený Hubert sestoupil z koně. Usedl na skálu, aby si odpočinul.
Náhle za sebou zaslechl šramot. Když pozvedl zrak, spatřil na skále jelena, za kterým se tak neúprosně hnal. Jelen před ním klidně stanul, mezi parohy zářivý kříž. Hubert klesl na kolena a překvapeně hleděl, jak na něj postava na kříži v jelením paroží promlouvá přívětivým hlasem: „Huberte, proč neustále hledáš a lovíš zvěř? Je už na čase, abys začal hledat mě, neboť já jsem Pán a Bůh, který byl za tebe a všechen lid ukřižovaný. Vezmi svůj kříž a následuj mne.“ Hubert padl na kolena a uvěřil v Ježíše Krista. Zbavil se všeho majetku a uchýlil se k biskupovi Lambertovi do Maastrichtu, který ho posléze vysvětil na kněze.
Stal se franckých biskupem, zakladatelem města Lutych (dnešní Belgie) a měl zásluhu na pokřesťanštění města Arden. Když v roce 727 zemřel, byl nejprve pochován v kostele sv. Petra v Lutychu. Při prvním otevření jeho hrobu bylo nalezeno nezpráchnivělé tělo. Stalo se tak 3. listopadu 744. Na počest zázračné události církev zasvětila tento den právě sv. Hubertovi.
Svatohubertský kult je nerozlučně spjat s jelenem, který představuje od nepaměti dokonalý typ lovné zvěře a je nejcharakterističtějším představitelem evropské zvěře. Dodnes působí majestátně a ušlechtile a imponuje svým parožím. Trofej kapitálního jelena patří k nejvíce ceněným i u dnešního lovce. Posvátným a uctívaným zvířetem byl jelen již v pravěku: Naši předkové přisuzovali jelenu mnohé kouzelné vlastnosti, včetně léčitelských. Prvotní křesťanskou církví byl jelen přijat jako symbol světla, církve.
Křesťanské legendy o posvátných jelenech, kteří přivedli pohany ke křesťanství, rozšířené téměř v celé Evropě – ostatně svědčící o oblibě lovu v tehdejší době – povýšily jelena nad ostatní zvířata a zahalily ho tajemstvím. V některých prvních křesťanských knihách se Kristus zjevuje jako jelen, který má stříbrné nebo zlaté paroží, jež samo svítí, nebo má světla na výsadách, nebo i kříž mezi parohy. Zobrazován byl jako desaterák k připomínce desatera božích přikázání. Ve středověku se jelen považoval za zvíře obdařené prorockou mocí, které oznamovalo existenci neznámých náboženských relikvií a určovalo místo jejich nálezu.
Jen pro zajímavost – hubertus, známý zelený chlupatý kabát, je pojmenován podle tohoto světce. Říkalo se, že prý myslivci v lese trhají čarovné byliny a zvěř je poslouchá na slovo. Dokonce se tvrdilo, že myslivci mají spolky s ďáblem, a možná proto si lidé představovali lidskou podobu čerta jako myslivce.
Kult sv. Huberta je stále živý nejen ve vysokém umění, ale též v umění lidovém, jak výtvarném, tak i slovesném. Zde, kromě vážných morálně naučných verzí svatohubertské legendy, se např. v Alsasku-Lotrinsku dodnes zpívá u mysliveckých kruzích rozverná písnička: “Hubert, běhaje za děvčaty a po lesích, byl bezbožník, ale jednoho dne složil jelenovi přísahu a zanechal vášní; jeho příkladu zůstaňte, přátelé, věrni; běhejte za jelenem a ne za sukní.” Svatohubertská legenda vykonala pro řádné provozování myslivosti víc než příkazy či zákazy vrchnosti. Zvěř nejen lovit ale především o ni pečovat, přispívat k takovému stavu, ve kterém příroda a člověk si nebudou ubližovat, ale pomáhat, pochopit velikost přírody, a prožít svůj život ušlechtile – toť odkazy svatohubertské legendy.
Zdroj: KOVAŘÍK, Jaromír: Myslivost a její tradice. Praha: Druckvo, 2012 PORUBA, Miroslav. a kol: Myslivost. Praha: Státní zemědělské nakladatelství, 1966
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora