STARÁ ŠUMAVA A POŠUMAVÍ: O přípravě na posvícení

Z nejrozličnějších svátečních dnů, které jsou Šumavě průběhem roku slaveny, dosahuje bezesporu obzvláštního lesku slavnost posvícení. “To je zlaté posvícení, to je zlatá neděle. Máme maso a zas maso, k tomu kousek pečeně.” Tak je to v říkance, kterou známe z dětství.
„Přijď ty, kmotře, i s kmotřičkou,
v neděli ráno,
já vás zvu na posvícení,
bude vám přáno…“

V době, kdy se polní úroda přestěhovala do stodol, stohů, sklepů, komor a sýpek – v té době hojnosti z nashromážděných zásob, slavilo se posvícení, skutečné svátky selského lidu. Připomeňme si staré zvyky a tradice. Co modernímu člověku uniká, je fakt, že lidé slavili a hodovali několik dní, ale pak následoval dlouhý půst. Bylo potřeba se sklizenými zásobami vydržet do dalšího roku, do další úrody. Byla životní nutnost se uskrovnit, přirozeně přišel prostý jídelníček, v listopadu pak adventní půst. Na Vánoce se opět krátce slavilo ale až do únorového Masopustu byl jídelníček opět velmi prostý. Během Masopustu se oslavil příchod jara a do Velikonoc se lidé zase postili.

Posvícenské hostiny dříve platily za jedinečnou společenskou událost, při které se scházelo celé příbuzenstvo. Říkávalo se, že „peněz na posvícení je vždy dost, i kdyby po něm na sůl nebylo“.

To nespočívá v napečení koláčů a přípravě posvícenské husy. Pravda, je třeba uklidit, ale více než domovy své srdce a taky uklidit a vyzdobit kostel. Ovšem nad církevní částí posvícení výrazně převládala ta světská rozložená do několika po sobě jdoucích dnů.

Ten, kdo umí určit podle pouhého pachu všecky ty druhy libých krmí, nepotřebuje indiskrétně snad nahlížet do kuchyně, poněvadž je hned při samotném vstupu do stavení omámen vzácnou vůní čerstvě napečené hromady posvícenských koblih či zlatavě zářícího posvícenského pletence. Zvlášť nóbl selka může nakonec pokusit štěstí i na bábovce či dát život řadě jiných svátečních pamlsků.

Přípravy na posvícení se nemohly podcenit. Několik dnů před posvícením se uklízelo, peklo, vařilo a smažilo, aby bylo připraveno dost dobrého jídla a zbylo i na výslužku hostům. Většinou děti chodily k příbuzným a přátelům s pozváním na posvícení. Roznášely přitom speciální koláče „zváče“. Zváče jsou speciální typ posvíceneckých koláčků, které se roznáší ve středu před dnem samotného posvícení jako pozvánka pro sousedy či rodiny na posvícení. Často přicházeli i zdaleka pěšky; je zřídka bývali takové pozvání odmítnuto. Mnohdy to byla vlastně jediná příležitost pro roztroušeně bydlící “přízeň”, sejít se u otce a matky, bratra či sestry a vzájemně si spolu popovídat při dobrém jídle a nemálo půllitrech piva. K večeru se hosté vydávali nazpátek na cestu domů. Než se návštěva rozloučila, svázala jim ještě hospodyně na cestu “výslužku”, uzlíček se sladkým pečivem a kusem uzeného i pro ty, kdo nemohli přijet.

Posvícení bylo i přehlídkou velice pracně zhotovených a ozdobených koláčů. Každý kraj měl své vlastní recepty na přípravu a různé způsoby zdobení, jimiž se odlišoval od ostatních. Byly jak kulaté tak i čtvercové nebo obdélníkové od nejmenších tzv. svatebních po největší tzv. německé. Na Plzeňsku se pekl tzv. „skládanec”, což bylo koláčové těsto rozprostřené po celém plechu, na které se nanesla maková nádivka, poté se na ní dala další vrstva těsta, navrch namazal tvaroh. Na závěr se celé dílo ozdobilo rozinkami a mandlemi. Není divu, že přípravy na posvícení trvaly mnohdy až týden. V bohatších domácnostech mívala posvícenská hostina dokonce až šest chodů a bohatý oběd si však dopřávali i v chudých chalupách.

Dny před posvícením, tedy v pátek se zabíjela kuřata, kachny a husy, aby bylo dostatek masa. Na selských usedlostech, kde se očekávalo mnoho hostí, se zabíjelo i menší prase. Vepřové se peklo i vařilo a podávalo se k zelí, ale i s omáčkami křenovou a „černou“ ze sušených švestek či s nakládaným ovocem. Připravovaly se rovněž obvyklé zabíjačkové pochoutky, k nimž vždy patřily voňavé jitrničky a jelítka. Když se
prasata přestávala kolem roku 1890 načas chovat, připravovalo se maso ovčí (načesnekovalo se, aby ztratilo svůj specifický zápach a poté se peklo v peci. Zatímco dcery a děvečky oprašovaly nebo omývaly každičký předmět v domě, zabývala se už matka přípravou svátečních krmí. Vařila, pekla a smažila od časného rána do pozdního večera. Na posvícení – ne, to se nedalo vystavit snad pomluvám, že jídlo není dost dobré či dokonce, že ho bylo málo. Vydrhnout chodbu a uklidit dvůr, to byla mužská práce. Děla se v sobotu odpoledne. Teď už panovala sváteční nálada.

V německých vesnicích, tak jako dnes, měla posvícení v režií místní chasa Irken nebo Irkenburschen, v čele se stárky Altdrin. Samotné přípravy na posvícení začínaly již v týdnu a zahrnovaly například zvaní hostů ze sousedních vesnic, které bylo význačné hlasitým zpěvem. Neodmyslitelnou součástí jako dnes bylo páteční
vyzvednutí stromu na postavení tradiční májky Tonzbam, na kterém nesměly chybět barevné stuhy, fáborky, chvojová výzdoba. Posvícení bylo v některých vesnicích zároveň termínem k vyrovnání plateb, které se obvykle odbývaly v naturáliích. O hodech býval vyplácen obecní pastýř, ponocný, kostelník i hrobař, pro výslužku přicházel učitel, někdy dokonce v doprovodu svých žáků, kteří hospodáři přednesli posvícenskou píseň či veršovaný vinš. Výslužku od hospodáře dostávala také domácí čeleď a její rodina, ke dveřím statků si pro ni přicházeli žebráci a potulní muzikanti. Faráři dostávali od obce naturální nebo peněžní „posvícenskou poctu“ na vypravení domácí hostiny, přičemž kořeny posledně jmenovaného zvyku sahají až hluboko do středověku.

Zdroj: Zíbrt, Čeněk: Veselé chvíle v životě lidu českého. Praha: Vyšehrad, 1950. Večerková, Eva: Několik poznámek k obřadním stromům. In. Tarcalová, Ludmila Zíbrt, Čeněk: Na tom našem dvoře…, F. Šimáček, Praha 1911

Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES

Foto: archiv autora