Z ARCHIVŮ A KRONIK: Počátky školních sešitů
Nepíše naše ruka, píše naše duše,“ napsal v roce 1920 Adolf Zelinka v knize O grafologii. Bylo to v době, kdy byl krasopis obávaným školním předmětem a „škrábat jako kocour“ bylo považováno za ostudu. Také vás přímo pohladí a nadchne, když dostanete pohlednici od někoho ze starší generace a poznáte na první pohled, že je to od toho, kdo se ve škole ještě učil krasopis?
Už jen pohled na krásně vykroužená písmena dává slovům úplně jinou náplň. A člověk se musí té nádheře obdivovat tím víc, protože vlastně vznikala v těžkých podmínkách, kdy se psalo kovovým perem na násadce a namáčelo do inkoustu v kalamáři či lahvičce. To pamatuje ještě generace dnešních sedmdesátníků, kdy kaňka v sešitě nebyla ničím ojedinělým a růžový piják byl nepostradatelným pomocníkem při psaní.
Ve školních sešitech se děti poprvé setkávají s rukopisnou kulturou psaní. Již mnoho generací žáků si nedovede školu bez sešitů představit. Pokud definujeme školní sešit jako složku přesně seříznutých papírů pevně spojených s obálkou, ať už linkovaných nebo nelinkovaných, vznikl až se zavedením strojní výroby papíru v polovině 19. století.
Zlevňování papíru provázely objevy nových technik tisku z hloubky i plochy, stejně jako poptávka po levných knihách a tiskovinách. Do té doby se setkáváme v triviální škole s kombinováním papíru s jinými materiály, z nichž nejznámější je břidlicová tabulka. Jednotlivé archy papíru pro žáky kupoval, rozřezával a linkoval učitel, k tomu řezal pera z brků. Pro potřeby prezentace žáků, například při vizitaci školy, byly zhotovovány vzorové opisy, které byly dodatečně ručně svazovány do bloků. Z muzejních a archivních fondů jsou známé vzorové předpisy od prvních desetiletí 19. století některé kolorované a zdobené ornamenty.
Nejstarší datované školní sešity ve sbírkách přerovského muzea s názvy Schreib Buch a Schönschreib-Buch s předtištěnými linkami jsou z roku 1844. Jejich obálky zdobí obrázky s motivem krajiny a biblickým tématem. Jedná se o písanky, které měly mezi sešity vždy zvláštní postavení.
V 60. a 70. letech 19. století se na obálkách sešitů objevovaly obrázky s texty z věcného vyučování po vzoru Komenského Světa v obrazech (například firma Hynek Fuchs z Prahy, firma J. Wallishauser z Vídně), později násobilka a početní rovnice.
Sešity nesly různé názvy: diktovací kniha, sešit pro diktando, Schön- und Schuellschreiben, Schreibheft, krasopisná kniha, písanka, sešit ku psaní, počítání nebo kreslení apod. Námětově bohaté obálky sešitů vyráběla firma Ed. Musil z Vídně: obrazy z českých dějin, podobizny panovnické rodiny, vyobrazení měst, krajin, hradů, památných budov, mapy, jedovaté byliny, zvířata, nové míry a závaží, geometrická tělesa atd. nebo jen pouhé nápisy.
První omezení živelné výroby sešitů přišlo krátce po školské reformě. Ve školním řádu z roku 1870 § 72 byla kodifikována povinnost rodičů nebo zástupců žáka zajistit potřebné sešity, stejně jako učebnice a jiné učební prostředky. Pokud byli nemajetní, plnily tuto povinnost osoby a instituce určené zákonem. V nutných případech se využívaly dobročinné dary a výtěžky z charitativních akcí.
Roku 1882 se objevuje výzva, aby učitelé v Čechách a na Moravě neignorovali výrobky českých firem, například Felkl či Hynek. České školy velmi často odebíraly od německých firem, které podporovaly Schulverein. Pobídkou k odběru býval dar balíku sešitů pro chudé, přičemž čeští výrobce nabízeli při hromadném odběru vždy určitě množství sešitů zdarma a často se objevovala i poděkování za samostatné dary školám. V roce 1883 se v Litovli a okolí používaly sešity vídeňských firem místo vlasteneckých, např. Felkl a Hynek.
V 80. letech 19. století se objevovaly zprávy o šíření krátkozrakosti ve školách. Na základě lékařských posudků bylo za jednu z příčin označeno užívání břidlicových tabulek (držení hlavy příliš blízko psací ploše), šikmé držení hlavy u šikmého písma a stigmografické kreslení (podle sítě teček). Navrhováno bylo také omezení domácích úkolů a přestávky po dvouhodinovém vyučování, neboť „stálé namáhání mládeže je kořenem úžasně se vzmáhající krátkozrakosti“. Ministerstvo proto dvěma výnosy z 23. 7. a 19. 12. 1885 zakázalo užívání mřížkovaných (čárkování čtverduchého, čtvercovaných) psacích potřeb, stejně jako těch se šikmými (úhlopříčnými zrakovými) linkami, a to na základě nejvyšší zdravotní rady jako škodlivé pro zrak žáků.
V roce 1895 mohl mít jeden žák ve škole až 12 druhů různých sešitů, od každého spotřeboval za rok více kusů. Dobové hodnocení situace v tisku bylo značně nekompromisní: „Tím se vedou žáci ku povrchnosti při konání prací písemných a kazí si zrak, rodičům pak způsobují se zbytečná vydání. […] Co jen drahého času ve školách zmaří touto papírovou manipulací!“ Podle nejstriktnějších návrhů by postačovaly jen čtyři druhy sešitů. Prodej sešitů se stal výnosným obchodem s nezanedbatelným ziskem. V roce 1882 byla spotřeba jedné venkovské školy se 150–180 žáky odhadována ročně na 30 až 50 zl (každý minimálně 10 sešitů po jednom kr).
Učitelé museli často řešit problém s jakostí papíru v sešitech. Na obyčejné psaní si žáci mohli přinášet jakýkoli sešit, většinou za krejcar. Na čisté úkoly žádali kvalitní papír, aby se jim pero nezarývalo a vlákna z papíru na něm nezůstávala viset. U některých firem se stávalo, že vzorky i první dodané sešity na začátku roku byly v pořádku, ale později se jakost zhoršila.
Živnostníci si v průběhu let několikrát stěžovali na učitele, že se ziskem prodávají žákům obecných a měšťanských škol učebnice, školní pomůcky a potřeby, včetně sešitů. Obchodníci a prodejci byli naopak kritizováni za předražování školních potřeb. Na Valašsku se prý sešit, který kupec získal za 2 kr prodával za 4 i 6 kr.
V září 1906 vyzvala Zemská jednota českých obchodních grémií v Království českém k oznamování případů, kdy učitelé buď sami prodávají sešity a další školní potřeby se ziskem nebo doporučují či odrazují od nákupu v určitém obchodě nebo od určité firmy za úplatek. Darované sešity pro chudé požadovali označovat, aby bylo jasné, zda jsou správně rozdělovány. Učitelé totiž měli výslovně povoleno vypomáhat žákům s obstaráváním školních potřeb v místech, kde nebyl žádný obchodník. Dále se snažili organizovat hromadné nákupy, protože k nim byly přidávány sešity a další školí potřeby zdarma. Pochybovat o jejich spravedlivém rozdělování bylo pro učitelský stav stejnou denunciací jako podezření, že by mohli mít z této činnosti peněžitý zisk.
Nedílnou součástí školních sešitů byly pijáky (savé či pijavé papíry) k odsátí přebytečného inkoustu. V druhé polovině 19. století se vyráběly pro školní sešity v červené barvě. Později se objevovaly světlé pastelové barvy, často s přimícháním jinobarevných vláken. Jeho struktura se podobala ručně vyráběnému papíru (silnější s nezalisovanými vlákny). V době rozkvětu reklamy za první republiky byly využívány všechny vhodné plochy, včetně školních pomůcek. Vznikaly pijáky s tištěným textem, s obrázky i zdobené ornamenty. V 50. až 70. letech 20. století se na pijáky tiskly hlavně hesla a obrázky propagující spořivost, sběr odpadových materiálů, sběr léčivých rostlin. V 80. letech 20. století se vyráběly pijáky bez potisku, jednobarevné, většinou růžové, v 90. létech světle šedé. Na počátku 21. století klasické savé papíry ze školních sešitů zmizely.
Zdroj: K zlořádům v obchodě se školními sešity a pomůckami, Národní politika 24, 1906, 12. 9. 1906, č. 251, s. 2; Tamtéž, 13. 9. 1906, č. 252 Velvarská Budeč, Beseda učitelská 9, 1877, 28. 8. 1877, č. 26, s. 333. Srov. Učebné sešity psací a kreslicí, Beseda učitelská 9, 1877, 12. 4. 1877, č. 15, s. 184–185 Sešitová horečka ve školách, Národní listy 35, 1895, 13. 2. 1895 Českým dětem české potřeby školní, Národní listy 26, 1886, 15. 7. 1886, č. 194, s. 2. [Josef KLIKA], Ministerstvo vyučování pro školní sešity, Národní listy 44, 1904, 4. 9. 1904, č. 244, s. 13. Ještě v roce 1878 upozorňoval článek v pedagogickém časopise, aby si děti kupovaly linkované sešity nebo papír, Sešitová horečka ve školách, Národní listy 35, 1895, 13. 2. 1895,
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora