STARÁ ŠUMAVA A POŠUMAVÍ: První školní den

CESTIČKA DO ŠKOLY
Cestička do školy přes louky po poli,
cestička do školy ušlapaná.
Když jsem tě šlapával někdy jsem plakával,
sněhem jsi bývala zasypaná. (Mikoláš Aleš)

Na první školní den má každý z nás řadu vzpomínek. Pamatujete si, jak jste hrdě kráčeli ke škole s obrovskou aktovkou na zádech? První školní den je pro prvňáčky vždy silná vzpomínka na celý život, děti poprvé usednou do lavic a stanou se z nich žáci.

Měsíc září je neodmyslitelně spjat se začátkem nového školního roku. Školáci se učí báseň klasika – „Hola, škola volá, … a my jdeme mámo táto, ať zima nebo bláto, …“. Tak, jak to bývalo doslova v dobách našich dědů a pradědů.

První školní den je významným milníkem v životě nejen každého dítěte, ale i jeho rodičů. Prázdniny utekly jako voda a školáci z toho většinou radost nemají. Kdyby tak věděli, jak krátké bývalo školní volno ještě počátkem minulého století. Na první školní den se tradičně těšívají jen prvňáčci a rodiče, kteří zoufale vyhlížejí nově nastolený řád po prázdninové zvlčilosti svých potomků. Dnešní školáci se svými devíti týdny prázdnin v létě, volnými víkendy, svátky a řadou dalších prázdnin si nicméně oproti minulé době rozhodně nemusejí stěžovat.

Před reformou Marie Terezie u nás systém vzdělání postrádal řád, logiku i návaznost. Existovaly samozřejmě městské školy, školy církevní i univerzity, ale pro chudý venkovský lid tu byly přinejlepším školy při faře, přinejhorším někde v prázdné stáji nebo dokonce vandrovní. To se učitel, jehož žáky nebyli rodiče schopni poslat za ním, musel trmácel ode dvora ke dvoru, snažil se vyučovat a žebral při tom o ubytování a stravu.

Venkovské školy trpěly bídnou docházkou a směšnými platy učitelů a někdy se v nich učilo jen přes zimu, kdy děti nebyly potřebné na poli, protože pokusy dostat je do školy i jindy zkrátka selhaly. Zvláště špatná byla docházka venkovských dívek, pro něž rodiče nepovažovali ani základní vzdělání za nutné. Učitelé byli málokdy nějak kvalifikováni. Spíše šlo o vysloužilé vojáky nebo zběhlé studenty. První “prázdniny” tedy byly leckdy opravdu dlouhé. Trvaly přinejmenším teplé měsíce roku, přičemž se našlo dosti dětí, které do školy nechodily vůbec. Uvozovky u slova prázdniny jsou více než namístě, protože děti byly “hájené” skutečně jen prvních několik let a velmi brzy začínaly tvrdě pracovat a pomáhat svým rodičům v obživě.

“Rádi bychom viděli, kdyby rodičové své děti ve věku 6 – 12 let do škol posílali,” napsala Marie Terezie do Všeobecného školního řádu pro německé normální, hlavní a triviální školy ve všech c. k. dědičných zemích z roku 1774.

Co se týče prázdnin, situace byla taková: Městský školní rok začínal 3. listopadu a končil v sobotu před Květnou nedělí. Vyučování pokračovalo v pondělí po první neděli po Velikonocích a konec byl na sv. Michala (29. září). V měsíci říjnu bylo tedy volno. Oproti tomu na venkově začínal školní rok až v prosinci, první pololetí bylo do března. Pak se znovu začínalo v pondělí po první neděli po Velikonocích a končilo se také 29. září, ale venkovské děti měly navíc 21 dní v období žní. Volno pro všechny bylo také o církevních svátcích.

Především ale Marie Terezie dbala na to, aby se dobudovala síť farních škol, začaly se tisknout jednotné učebnice a učitelé získávali jakousi kvalifikaci, což obrovským způsobem posunulo školství dopředu. Historici se na přesné interpretaci nařízení zcela neshodnou, ale zdá se, že šlo spíše o doporučení školní docházky než její absolutní povinnost bez výjimky. Nicméně bylo zjevné, co si panovnice přeje a jaký má úmysl. S tím, jak vzniklo více škol, byly pro mnoho rodičů najednou dostupnější. Mnozí z nich skutečně panovnici poslechli a děti do školy začali posílat. Tím spíš, že se postupně zaváděla různá opatření, jako že kdo nechodil do školy, nemohl být učedníkem.

Od roku 1805 byla Františkem Josefem I. zavedena už výslovně povinná školní docházka, ale stále zůstávala skoro třetina dětí, jejichž rodiče to nerespektovali. Za datum definitivního uzákonění školní docházky se považuje až rok 1869. Prázdniny přes léto byly a jejich délka nebyla přesně stanovena, ale nesměla překročit pět týdnů. Někde se toto nařízení stále moc nedodržovalo a vše se řídilo spíše náklady na topení a podobně. Začátek školního roku měl být v říjnu až listopadu.

Dvacátého srpna 1870 bylo vydáno nařízení o začátku školního roku mezi 1. zářím a 1. listopadem, celkem měl trvat 46 týdnů. Prázdniny se mohly rozdělit a celkem trvaly šest týdnů. Něco jako víkend žáci v této době neznali. Sobota byl běžný všední den, jen obecné školy mívaly volné půldne (to bývalo i ve středu). V neděli se od dvanácti let muselo do nedělní školy, a to až do roku 1870. Zrušení přišlo poté, co byla povinná školní docházka prodloužena na osm let.

V roce 1882 byly prázdniny na obecných školách ve větších městech sjednoceny s prázdninami na středních školách, a trvaly tedy osm týdnů, ale volna kvůli církevnímu svátku znatelně ubylo. Volné neděle byly uzákoněny až v roce 1905, volné sobotní půldne se zákonem přidalo až před první světovou válkou. Placené dovolené pro zaměstnance se zavedly až v roce 1910.

Zdroj: Strnad Emanuel: Vlastenecký učitel. Dokumenty a materiály k vývoji učitele v době obrození. Praha 1955.

Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES

Foto: archiv autora