Z ARCHIVŮ A KRONIK: Školní slabikář
Klíč k bráně tohoto vyprávění se dosud neporušený leskne v průzračné studánce hodně raného dětství, někde pod ohmatanými listy starého Alšova slabikáře, po nichž bloudily umouněné klukovské prsty za udivenýma očima jako po tajemné mapě, a tenkrát ani zdaleka netušily, že je to vlastně první vzrušující výprava do světa poesie. Pokusím se nahlédnout za clonu minulého času a nahmatati tam citlivě nesmělý tep, kterým se ohlásila první vlna vzrušení z tištěného slova. (Ladislav Stehlík)
Máma má Emu. Ema má maso. Máma mele maso. Legendární věty z českých slabikářů rozehrají úsměv na tváři každého dospělého. Probouzejí vzpomínky na dětství a první školní knihu, kterou v těchto dnech budou listovat další čeští prvňáčci. I oni se seznámí s Emou a mámou. Každý si jistě vzpomene na ten svůj slabikář. Na první knížku, která je skutečně oficiálně moje a mohu v ní nejistě skládat nic neříkající kostrbatá písmena do hlaďounkých slov plných významů, se nikdy nezapomíná.
Slabikář by se měl zcela určitě psát s velkým S. Jistě stejně hluboko v srdci nosíte ten svůj. Pomůže k návratu do dětství, připomene dědečka, jenž nás houpal na kolenou, jiní vzpomenou na milou slečnu učitelku, další zase na lumpárny, které prováděli s kamarády. Návrat do bezstarostného dětství plného nadějí je obrovský dárek nevyčíslitelné hodnoty, mnohdy provázený slzičkami.
Jestliže se o Bibli hovoří jako o nejčtenější knize v historii, slabikář ve svých mnoha obdobách jí může směle konkurovat, spíš ji ještě předčí. Začíná školní rok a první učebnicí, kterou mnozí prvňáčci otevřou, bude slabikář. Čtením začíná cesta ke vzdělání a otevírá bránu poznání. Jedním ze symbolů školní docházky je už po léta slabikář. Tato základní učebnice zaznamenala v průběhu století mnoho proměn. V českých zemích tyto učebnice vycházejí už od rozmachu knihtisku.
První český slabikář se zrodil v Prostějově v roce 1547 v tiskárně Jana Günthera. Knížečka o dvanácti listech se dvěma dřevoryty: Bohorodičky a Ježíšova kázání shromážděným zástupům měla název: „Slabikář český a jiných náboženství počátkové: kterýmžto věcem dítky křesťanské hned z mladosti učeny býti mají. Prostějov 1547.“ Na konci textu byl dodatek: „V Prostějově skrze Jana Günthera.“ U zrodu slabikáře byli příslušníci jednoty bratrské, především kolem učence a pozdějšího biskupa jednoty Jana Blahoslava. Šlo totiž o trojjazyčný slabikář.
Čeština v té době ještě nebyla úplně ustálená. Byly tam různé varianty, které lze popsat. Našli byste tam varianty se spřežkami i s háčky. Latina a čeština se v té době lišily i graficky. Čeština se psala ještě novogotickým písmem, tedy švabachem a pak frakturou. Zatímco latina se psala antikvou, která už připomínala dnešní písmo. Padesátistránkový slabikář obsahoval i chvalozpěvy na Pannu Marii, seznamy apoštolů, modlitby a další křesťanské texty podobně jako jiné dobové slabikáře.
Náboženský obsah českých slabikářů se vytratil v rámci tereziánských reforem. Dalším slabikářem na českém území byla metodická příručka k nácviku čtení pod názvem Husova abeceda. Jak název vypovídá, jejím autorem byl Jan Hus, a vznik této příručky je datován do období 15. století.
Slabikář sloužil pro nácvik čtení vyšších vrstev i prostého lidu. Všechny tyto slabikáře využívaly slabikovou metodu, čtení podle nich bylo ale dost obtížné. Pozdější hlásková metoda od pojmenování hlásek upustila a děti začínaly číst písmena hned tak, jak se vyslovují. Tuto metodu rozpracoval ve své Velké didaktice už Jan Ámos Komenský. Ve spisu Schola ludus vytvořil navíc Živou abecedu (u každého písmene je obrázek zvířete, jehož hlas se podobá zvuku písmena).
Za Rakouska byly nejdříve tzv. knihy ke čtení. Později byl velice proslulý slabikář pánů Frumara a Jursy, který se dočkal asi 20 vydání. Za první republiky bylo sice nutné získat schvalovací doložku, což funguje i dneska, ale už začal být velký výběr slabikářů. Takové nejznámější byly např. Kožíškovy Poupata nebo slabikář U nás, U nás doma, U nás ve městě, těch slabikářů byla opravdu celá řada. Vyučující učili žáky 4–6 slov denně a často naráželi na problém s pamětí žáků. V prvním roce se žáci naučili 700–800 nových slov, přičemž byl počet výrazně ovlivněn zdravotním i psychickým stavem žactva a počtem žáků ve třídě. Děti se tak postupně noří do příběhu – začínají jmény postav a postupně putují až k první příhodě o rodinném výletu. Zpestřením jsou básničky na jednotlivé hlásky, v této fázi však s příběhem souvisejí jen volně a vytvářejí vlastní fantazijní svět.
Teprve počátkem 70. let se začalo české vzdělávání postupně odpoutávat od východních vzorů a slabikáře dostávaly opět český ráz. Roku 1973 vyšel například slabikář od Jarmily Hřebejkové a Ireny Fabiánové, který obsahuje první klasické věty o mámě, tátovi a Emě (ta zde jásá nebo láme). Roku 1983 ho pak nahradil zřejmě nejznámější socialistický slabikář s kresbami Oty Janečka. V něm už Míla mele (neznámo co), my máme maso a máma má mísu. Ema solí. Po revoluci v roce 1989 se trh s učebnicemi otevřel úplně. Toho využil jako první Jiří Žáček, který roku 1990 vytvořil Slabikář s ilustracemi Heleny Zmatlíkové. Máma v něm už nemá mísu, ale sedí u počítače a poté cvičí, zatímco táta prostírá stůl.
Zdroj: WAGNEROVÁ, Jarmila, 2000. Vývoj českého slabikáře od nejstarších dob do
současnosti. 2. vyd., upr. a dopl. Plzeň: Západočeská univerzita. Země zamyšlená Ladislav Stehlík
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora