VĚDA NENÍ NUDA: Historii holokaustu odhalují za pomoci statistických metod
Vzpomínky lidí, kteří prošli koncentračními tábory, často uvádějí, že pro přežití byla důležitá vzájemná podpora se spoluvězni. Teď jejich svědectví potvrzují kvantitativní analýzy využívající data i o těch vězních, kteří holokaust nepřežili. Vědci z CERGE-EI s pomocí statistických modelů na základě dat Institutu Terezínské iniciativy tak podepřeli bádání historiků čísly. Zaměřili se na terezínské ghetto a koncentrační tábor v Osvětimi-Březince. Jejich studii zveřejnilo nejnovější vydání vědeckého časopisu PNAS.
Pro účely studie vědci zkoumali osudy 30 tisíc Židů, kteří byli z terezínského ghetta deportováni do koncentračního tábora v Osvětimi-Březince. Jen 6 procent se jich dožilo konce holokaustu.
„Sestavili jsme řadu indikátorů sociálních vazeb dostupných pro jednotlivé vězně v transportech z Terezína do Osvětimi – dostupnost potenciálních přátel v momentě jejich příjezdu do Osvětimi,“ vysvětluje vstupní data Štěpán Jurajda z Národohospodářského ústavu AV ČR.
Následně vědci hledali odpověď na to, jestli a jak zmíněná dostupnost sociálních vazeb ovlivňovala přežití holokaustu – prokázali, že být izolován v sociální mapě tábora kauzálně vedlo k horší šanci na přežití.
„Měli jsme jedinečnou možnost využít naši statistickou expertizu v oblasti, ve které se tyto nástroje málokdy využívají. Ukázalo se, že ekonometrické modely mohou doplnit a podpořit výzkum historiků a že mezioborový pohled na historické události není jen doménou archeologie či biologie,“ říká Štěpán Jurajda.
Téměř úplná data
Autoři studie využívali databázi Institutu Terezínské iniciativy, která má záznamy o 139 769 vězních, jež přišli do Terezína, přičemž u 99,8 % z nich je uvedena i informace, zda holokaust přežili. Dále měli badatelé k dispozici data všech transportů z Terezína (88 059 vězňů), z nichž se konce války dožilo jen 5,6 %.
„Terezínská databáze uvádí ke každému vězni jméno, pohlaví, věk, datum příjezdu a případně deportace, včetně transportního čísla i národnosti plus akademické tituly a poznámku k případnému prominentnímu postavení mezi vězni ghetta,“ upřesňuje Štěpán Jurajda.
Protože dosavadní výzkumy se vesměs opírají o svědectví přeživších, která jsou ze své podstaty selektivní, potřebovali vědci opřít svou analýzu i o data o těch, kteří zahynuli před koncem války. Takové získali právě z databáze.
„Pokud člověk dorazil do Osvětimi ve větší skupině známých, jeho šance na přežití v extrémních podmínkách byly lepší. Čím větší skupina, tím větší výhoda – znamenala totiž vyšší šanci, že lidé zůstanou pohromadě a vytvoří malou komunitu dvou tří vězňů, kde si vzájemně budou pomáhat,“ vysvětluje Štěpán Jurajda.
Známí z pracovního tábora i ze stejné ulice
Analýza například ukázala, že vyšší šance na přežití měli muži z pracovní skupiny tábora Lípa, pokud jeli z Terezína do Osvětimi ve větší skupině, podobně jako ženy, které před deportací bydlely ve stejné ulici, pokud jich ze stejné adresy jelo v transportu do Osvětimi vícero. A také, že jistou výhodu v přežití měly lékařky a lékaři.
„Naše studie nabízí ověření kvalitativní literatury o holokaustu a ukazuje, že sociální vazby, které vznikly před deportací v normálním společenském prostředí, jsou přenositelné do extrémních podmínek koncentračních táborů. Náš výzkum posiluje závěr, že si lidé pomáhají, i když čelí extrémně nízkým šancím na přežití,“ dodává Tomáš Jelínek, spoluautor studie z Moravské vysoké školy Olomouc.
Smrt v terezínském ghettu
Štěpán Jurajda a Tomáš Jelínek se už dříve věnovali analýzám šancí na přežití v terezínském ghettu, kde nejčastěji umírali lidé starší 60 let. I jim sociální vazby výrazně napomáhaly k přežití.
„Pokud měl starší vězeň v Terezíně člena rodiny mezi 15–50 lety, riziko smrti v kritickou dobu – v období, kdy bylo ghetto přeplněné – se snížilo o jeden procentní bod. Ke snížení rizika pomáhalo ale i to, že společně se starším vězněm byli v ghettu lidé ze stejné ulice v Praze. Podobně to bylo se společenským postavením,“ popisuje Štěpán Jurajda.
(tz-avčr)