STARÁ ŠUMAVA: Houby a houbaři
Tropické léto vždy vyvolává vrásky na čelech všech milovníků hub a houbaření. A že je jich mezi námi požehnaně! Loňské podzimní zásoby už většinou došly, pár šťastlivců už si letos zamlsalo, ale zatím to na pravé houbařské „žně“ příliš nevypadá. Vždycky ale věříme, že vše ještě dohoníme! Vždyť příjemnou procházku vonícím lesem zářícím barvami ještě náležitě umocní nález nějaké té houbičky. Už od nepaměti…
Lidé sbírali houby údajně již v období pravěku. V této době není ani vyloučen sběr jedovatých či halucinogenních hub, které mohly sloužit při nejrůznějších obřadech a rituálech. Látky z jedovatých hub prý lidé využívali při válčení nebo při lovu. Prokazatelně lze však doložit konzumaci hub až od období římského císařství, tedy kolem přelomu letopočtů.
Vůbec první kniha, kde bychom našli recepty s použitím hub, je ta z pera Marka Gavia Apicia. V našem prostředí pocházejí první písemné zmínky o houbách z 15. století. Tehdy nehoubařilo zdaleka tolik lidí jako dnes. Sběrači hub je však prodávali na trzích, a vydělali si tak nemalý finanční obnos. Občas se ale takto prodávaly i houby jedovaté, což je rovněž doloženo v dobových písemných pramenech.
V 16. století se v kuchařských knihách objevovaly pospolu dvě ingredience, a to houby a česnek. Proslulý italský renesanční lékař a botanik jménem Pietro Andrea Gregorio Mattioli ve svém Herbáři napsal, že česnek by se měl s houbami kombinovat, protože působí jako prevence otravy. Pokud už k otravě houbami došlo, doporučoval Mattioli pití odvaru z pelyňku smíchaného s octem.
Již ve 14. století naši předci podle dochovaných písemností v kuchyni využívali hřiby, holubky, muchomůrky, pečárky, lišky, špičky, ryzce, hadovky, kozáky, hlívy, křemenáče, podbřezky, koloděje, smrže, lanýže, kuratníky nebo syrovinky. Některé druhy již dnes nejsme schopni přesně identifikovat.
Jan Kopp z Raumentalu v 16. století psal o houbách to, že se sice konzumují ve velkém, ovšem zdraví spíše škodí. O něco později vyšel regiment zdraví tehdejšího rektora pražské univerzity Adama Huberta z Riesenpachu, kde byly houby opět zařazeny mezi ne zrovna zdravé potraviny. Autor spisu je doporučoval kombinovat s hruškami, křenem nebo nejrůznějším kořením, aby zdraví tolik neškodily.
Ze 17. století pocházejí recepty na smrže na másle s vajíčky, petrželkou a smetanou. Dalším oblíbeným pokrmem byly jakési šišky z pokrájených hub, které se smažily na másle a podávaly se smetanovou omáčkou. Houby se také často objevovaly na postním jídelníčku našich předků. V době půstu však k houbám nebyla přidávána vajíčka, máslo a smetana. Místo těchto ingrediencí pak lidé používali rostlinný olej, cibulku a k dochucení nejrůznější koření. S houbami se často kombinoval pepř, kmín, šafrán, jalovec nebo šalvěj.
Houby byly později především často používány zejména v lidovém prostředí. V 18. a 19. století se připravovala bramborová polévka s houbami, jáhlová polévka s houbami, houbová omáčka na mnoho způsobů, houbový kuba (typický vánoční pokrm), nebo smaženice.
„Sbírání a požívání hub,“ napsala Marie Úlehlová-Tilschová ve své slavné knize Česká strava lidová, „jest však jistě daleko starší, než kam sahají památky historické…Vždyť houby, stejně jako dnes, lákaly pravděpodobně již na úsvitu vzdělanosti člověka, aby je sbíral, vábily jej již v pralese podobně jako různé plody, barvou, tvary i výraznou vůní nebo chutí. Lákaly jej stejně nebo ještě více jako různé výhonky a škrobovité kořeny, jež také vyhrabával zahnutou holí. Prastarým obyčejem jest jistě roštění hub nad otevřeným oknem pod širým nebem…Houby se u nás odedávna také suší – sušené houby jsou uváděné mezi dávkami, které museli poddaní odvádět vrchnosti v 18. století (Vilikovský).“
V 19. století se houbařské povědomí rozrůstalo hlavně díky mnoha venkovským učitelům, amatérským mykologům, kteří mýtili středověké houbařské pověry. Od té doby se české lesy každou sezonu plní tisíci houbařů a lví podíl na tom mají František a Miroslav Smotlachovi, kteří houby a houbaření zpopularizovali v celonárodní vášeň.
Staročeská pověst vypráví, že v minulosti byly lesy plné strašidel, ale rostlo v nich jen málo hub. Jak postupně přibývalo lidí, rozhodl se lesní duch svou říši zrušit a všechna strašidla podle přání proměnil na zvíře nebo rostlinu. Jednoho dne za ním přišly také tři víly. Vzhledem si byly na první pohled dosti podobné, ale každá měla jinou povahu – jedna byla dobrá, druhá zlá a třetí fintivá. Podle jejich přání je lesní duch proměnil v houby – muchomůrku růžovku, muchomůrku zelenou a muchomůrku červenou.
Na Šumavě existuje zajímavá legenda o skřítcích, kteří žijí v lese a můžeme je údajně spatřit pouze v noci. Skřítek v těchto krajinách je považován za nočního tvora, který se přes den schovává před sluncem. Když ráno vyjdou první paprsky slunce, tak skřítek zaleze pod zem a zůstává po něm pouze jeho deštník, který ho ochraňuje při jeho toulkách před deštěm a před rosou. Skřítky se prý jen málokdy poštěstí spatřit lidskému oku. Ale jejich deštníky lze spatřit i přes den – jsou to houby.
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora