STARÁ ŠUMAVA A POŠUMAVÍ: Květnové rozjímání
Květen
Zem v bílém krajkoví vonících květů celá
do ticha hýčká se. Je polední čas líný.
Je plna zlatých skvrn silnice osamělá,
v ní slunce slévá se na žlutých pruzích hlíny.
Od lesa ku vsi zřím. Ráz kovadliny ztichnul
ve chvíli polední z kovárny před vesnicí,
vůz žádný nehrčel a vítr nezavzdychnul,
a zem je do dálky bez hlasu, němá, spící.
Skrz větve chalup kouř se těžce plouží strání
v měnivých figurách na nebi prosivělém,
tak hlubší obzor je – (po člověku ni zdání),
že ve vln odrazu v rybníku dřímá stmělém.
A zeleň do dálky, jež z vlhké kory země
neznámou saje krev do živých pórů vlahou,
měkkými barvami prvního jara jemně
obrovské Myšlenky přikrývá kostru nahou. .…(Antonín Sova Květen)
KAREL ČAPEK: Do máje
Tedy letos si to příroda opravdu nechala až na máj; poupata jsou na rozpuk, pupence listů užuž se rozbalují, ale dosud nepadlo tiché sluneční komando: Rozviň se! V jiných letech si to vyřídí už duben, měsíc neprávem méně populární než máj. Letos poprvé po desítkách let duben selhal; naše velebná centrální poloha v tomto slzavém údolí nás neušetřila ani jedné chladné vlny, ať vzala svůj vznik na Baltu, nad ruskou nížinou, na Balkáně nebo na jižní točně. Ztratili jsme letos vlastně dobrou polovinu jara; den za dnem se těšíme, že to snad přijde zítra nebo pozítří… Kéž je tepleji u nás! – ale nejenom pro vegetaci, která se už nedá potlačit; ale i pro nás; i pro lidská srdce a lidské mysli. Je mezi námi příliš mnoho sychravosti a všelikých chladných vln; drsné bylo letos i naše morální klima. Snad i to napravit zůstalo vyhrazeno máji; a tož si na prvního máje navzájem přejme: Kéž je tepleji!
Lidové noviny 1. 5. 1931
Pátý kalendářní měsíc označujeme v češtině jako květen. Je to nasnadě, příroda rozkvétá. Setkat se můžeme i s pojmenováním máj, které je však dodnes známo většinou jen z pranostik, například „Studený máj, v stodole ráj“, kde bychom užitím slova květen zkazili rým, nebo májový déšť. Ale proč vlastně květen „vyřadil“ z kalendáře máj? Historie vzniku názvu květen je ojedinělým případem, kdy původní pojmenování měsíce bylo nahrazeno jiným. Výraz máj pochází z latiny a odvozuje se pravděpodobně od římské bohyně země a růstu jménem Maia. Naopak pro nás běžný název pátého měsíce květen je v češtině poměrně nový, až z doby národního obrození.
Poprvé ho v roce 1805 použil Josef Jungmann při překládání Chateaubriandovy Ataly – ve francouzském originále na odpovídajícím místě bylo ‚la lune des fleurs‘, ve francouzštině neběžné označení května. Při překladu si Jungmann zřejmě vypomohl polským názvem jednoho z měsíců, kwiecień, protože obratu v originále lépe odpovídal. Název květen se v češtině rychle ujal, důvodem zřejmě byla snaha nahradit domnělý germanismus máj slovem domácím. Všechny ostatní názvy měsíců jsou totiž domácího, nepřejatého původu.
Pátý měsíc roku se však mohl jmenovat úplně jinak. Název traven nebo tráven patří k pokusům převzít staré slovanské označení pro tento měsíc z doby předobrozenského purismu – opět ve snaze nahradit máj. Jde o starý název května či dubna odvozený od praslovanského slova trava, tráva, jako takzvaného měsíce trávy. Tedy měsíce, kdy se začíná s pastvou dobytka na zelené trávě. Nebo podle jiného vysvětlení měsíce, kdy začíná růst tráva. Název se neujal, působil nepříliš ústrojně.
Z hlediska pranostik jsou jednoznačně nejdůležitější ledoví muži a pranostiky o nich mluví takto. Před Servácem není léta, po Serváci s mrazy veta. Pankrác, Servác, Bonifác pro sadaře jsou zlí chlapci. Pan Serboni pálí stromy. Obecné pranostiky pro květen jsou následující. Studený máj, v stodole ráj. V máji aby ani hůl pastýřova neoschla. Májová kapka platí za dukát. Když máj vláhy nedá, červen se předá. Když se v máji blýská, sedlák si výská. Mokrý máj, v stodole ráj. Večerní rosy v máji hodně sena dají. V máji hřímoty nedělají trampoty. Chladno a večerní mlhy v máji hojnost ovoce a sena dají.
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora