STARÁ ŠUMAVA: Velikonoční mazanec
Velikonoce jsou jedny z nejdůležitějších křesťanských svátků, ale zároveň svátky jara, které s chutí slaví spousta lidí bez ohledu na vyznání.
Mazanec dozlatova upečený a posypaný mandlemi. Sbíhají se vám sliny? Nedivíme se. Jen málokterá velikonoční tradice se dodnes těší takové oblibě jako právě pečení mazance, které připadá na Bílou sobotu. Něco o původu slova „mazanec”.
Toto tradiční pečivo pekly hospodyňky na Bílou sobotu, aby jej o Velikonoční neděli mohly vzít s sebou do kostela, kde jej posvětil kněz – čili mu dal svaté pomazání. Odtud následně vzniklo pojmenování pomazanec nebo také mazanec. Ne nadarmo se dříve mazanec označoval jako velikonoční svěceník. Tato tradice se zachovala u věřících lidí do dneška, ačkoli už posvěcování mazanců není příliš běžné.
Mazanec je symbolem slunce, peče se na Bílou sobotu a získává svou slunečně žlutou barvu kořením: šafránem. Původ mazance můžeme najít v historii anglosaských, ale i jiných evropských zemí, kde se již před přijetím křesťanství dělávaly sladké kynuté bochánky, oslavující bohyni jara. Po přijetí křesťanství tento zvyk přetrval a bochánky sypané mandlemi či rozinkami rozdávali mniši o Velikonocích chudým lidem. Patří mezi nejstarší druhy velikonočního pečiva.
Lidé by asi byli překvapení, kdyby mazanec ochutnali před staletími. Podle staročeských kuchařek byl totiž velikonoční mazanec „koláč syrnej veliké noci“, to znamená nesladké pečivo připravované ze strouhaného sýra a většího množství vajec. Okrouhlý bochníkový tvar a znamení kříže si ponechal. Jeho historie sahá až do 15. století. V té době se do mazance nepřidával cukr, byl velmi drahý, ale přidávali do něj kromě mouky, kvasnic, vajec a smetany též koření jako šafrán a hřebíček. Někdy se do něj v bohatších rodinách přidával i tvaroh a strouhaný sýr a větší množství vajec.
V závislosti na tom, pro koho byl mazanec dříve určen, se lišilo jeho složení. Pro čeledíny se dělal mazanec z obyčejného kynutého těsta, naproti tomu pro návštěvy bylo těsto obohaceno rozinkami a mandlemi. Mazance byly jedním z nejčastějších dárků, které si odnášeli velikonoční koledníci jako výslužku. Ve středověku panoval v některých městech obyčej nakupovat u pekařů mazance z obecních peněz a o Velikonocích je rozdávat jako almužnu chudým.
Za panování císaře Josefa II. posílaly městské rady o Božím hodu velikonočním mazance do nemocnic, obecních škol a někde i trestancům do vězení. Jedly se mazance většinou „na sucho“. Přikusovaly se ale také k žitné kávě vylepšené trochou mléka, nebo se namáčely do tzv. odvárky z rozvařeného ovoce prolisovaného cedníkem, do níž se přidávala „ve spíži od Vánoc zbylá povidla, ořechy nebo hrozinky“, vlažná voda, cukr nebo med a koření. Ovocná směs se důkladně povařila a podávala teplá. Ve městech se mazance kupovaly u pekařů a cukrářů. V Praze bylo na konci 18. a 19. století mezi obchodníky zvykem dávat o Velikonocích podobně jako o Vánocích, stálým zákazníkům bohatou výslužku. Řezník jako pomlázku naděloval velikonoční nádivku nebo kousek uzeného, nákladník pivo a pekaři obdarovávali věrné zákazníky lesknoucími se, dozlatova vypečenými mazanci…
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora