PETR ROBEJŠEK: Maryšina uhlíková stopa

Sedím v hledišti Národního divadla a těším se z dokonalé umělecké a řemeslné práce, která mne obklopuje. Tvůrci toho všeho věřili, že umění má náš život zkrášlit a dokázali ho vytvářet.

Zvedá se opona a za ní na mne bafne všudypřítomná estetika ošklivosti. Prázdné jeviště, vpravo vpředu jedna židle, v pozadí lavička, na které leží bezďákovsky oděny civil v tmavých brýlích. Celé pódium je ohraničené obrovskou, až ke stropu sahají krabicí ze čtverhranných plastikových desek.

Z kulis vyjde herečka Národního divadla, která se nestihla obléci do kostýmu, sedne si na osamělou židli a hlasem, navlas podobnému tomu, který znáte s call-centra…. Ano ten, co vám říká: „Všichni naši operátoři vyřizují požadavky těch, kteří se dovolali před vámi.“ A začíná číst:

„První jednání. Navsí moravské dědiny, táhnoucí se vlevo nazad. Prostředkem návsí teče potok, překlenutý na jednom místě nahrbeným můstkem. V popředí po stranách jeviště naproti sobě dva selské statky. Jeden z nich, proti statku Lízalovu, vyzdvižen je na kopečku, tak, aby pod ním byl Lízalovo sklep vedoucí do země. V zahrádce dva stromky. Při spuštěné oponě daleko za jevištěm plným akordem venkovské hudby hrají „Loučení, loučení“, provázené mužským zpěvem….“ Ano, čtete správně. Ta diva naší první scény četla scénické poznámky bratří Mrštíků.

Takže teď jste na tom skoro stejně jako já a ostatní přímí diváci a máte tu moravskou vísku do posledního detailu před očima. Po té se na jevišti střídali herci a odehráli si své. Ve druhém a dalších jednáních to probíhalo stejně. Po přestávce před posledním aktem přišla opět předčitatelka, sedla si a vmžiku nás přenesla do moravské venkovské kuchyně slovy: „………Na zdi visí lžičník, dřevěná solnička, hrnky a zastrkané vařečky. Na stěně vzadu staré začazené hodiny a velký černý krucifix.“

Návštěva Národního divadla byla další příklad toho, že krása a umění jsou obětmi ideologického třeštění a umělecké impotence. Všudypřítomnou estetiku ošklivosti oslavují jenom ti, kteří krásu nepoznají natož, aby ji uměli vytvářet.

Jsem si jistý, že se jejich invence bude dále vyvíjet. Tipoval bych, že v příští sezoně bude uprostřed úplně prázdného jeviště umístěna panenka Barbie, samozřejmě z černého plastiku a bude genderově neutrálním hlasem předčítat nejenom scénické poznámky, ale i všechny role. Že to nebude žádné divadlo? Ano, ale představte si, jak nepatrnou uhlíkovou stopu po sobě zanechá. To za to přece stojí.

FB – Petr ROBEJŠEK, politolog, ekonom, komentátor, publicista