STARÁ ŠUMAVA A POŠUMAVÍ: Svátek svatého Řehoře
Na svatého Řehoře, ledy plují do moře, vlaštovičky od moře.
Svátek sv. Řehoře byl dříve považován za svátek školáků. Papež Řehoř I. Byl totiž označován jako učitel církve. Z toho vycházejí tradice průvodů školáků, kteří jako maškary ozdobené slávou procházeli vesnicí, zpívali a chodili na koledu.
Chlapci byly přestrojeni za „řehořské vojáky“. Měli svého „kaprála“ či „profouse“, bubeníka a praporečníka. Bubeník ohlašoval příchod průvodu. Vyzbrojeno bylo vojsko dřevěnými šavlemi, aby mohlo chránit „svatého Řehoře“, studenta a někdy i učitele převlečeného za biskupa. Na hlavě měl „svatý Řehoř“ biskupskou mitru, v ruce nesl biskupskou berlu. V doprovodu „svatého Řehoře“ občas nechyběli ani andělé, představovaní nejmladšími studenty. „Řehořovi vojáci“ před staveními odříkávali říkanky a vyzývali rodiče, aby děti posílali do školy. Ti se od „školní docházky“ svých ratolestí, jejichž ruce potřebovali na jaře na poli a v hospodářství, vykupovali moukou, kouskem špeku nebo drobnými mincemi. Koledníci jim za výslužku před odchodem sborově děkovali:
Zaplať Vám to Kristus Pán
v tom nebeském ráji,
kde svatý Řehoř přebývá,
Pána Boha chválí.
Svátek označovaný jako svatořehořské voračky měl do stavení měli přinášet hojnost, na pole úrodu. Koleda měla zajistit nová mláďata v chlévech i vejce, která slepice měly lépe snášet. Svatořehořské voračky souvisí i s první orbou, i ta se pojila s dalšími rituály, kdy sedlák pluh i sebe kropil svěcenou vodou. Žehnalo se brázdám, ale především se oralo v duchu rčení: „Na svatého Řehoře líný sedlák, který neoře.“ Při setí se zohledňovaly i fáze Měsíce, zvláště obilí a len se vysazoval v době, kdy Měsíc dorůstá. Úplněk pak souvisel s obcházením osetého pole kolem dokola kvůli síle magického kruhu.
Svatý Řehoř pamatuje i na ptáky, v dřívějších dobách byly za symbol ptačí migrace považováni čápi, ostatně jsou mezi posly jara nejvýraznější. Po cestě dlouhé tisíce kilometrů se čápi v březnu zase usazují na české komíny v duchu březnové pranostiky: „Na svatého Řehoře, čáp letí přes moře.“ Březnové pranostiky však nezapomínají ani na vlaštovky, konkrétně na den Panny Marie zvěstování. Připadá na 25. března, jen pár dnů po termínu jarní rovnodennosti, kdy se říká: „Panny Marie zvěstování vlaštoviček přivítání.“ Startuje také tzv. mariánské jaro. Pokyne-li Řehoř hlavou, máme tu zimu bílou. O svatém Řehoři mrazy vše umoří. O svatém Řehoři mrazy přituhnou a vše moří. Svatý Řehoř škodí mrazem. Svatý Řehoř mrazy vodí, když nevodí, sněhem škodí. Svatý Řehoř naposledy obnovuje venku ledy. Na Řehoře mrazy hučí a sedláci doma čučí. I když na Řehoře mnoho sněhu na poli je, jaro rychle přijde a sníh roztaje. Řehoř ještě neví, ale svatý Řehoř již poví. Na svatého Řehoře čáp letí přes moře, žába hubu otevře, ledy plují do moře, šelma sedlák, který neoře.
O zvonech a papeži Řehořovi I. V roce 313, kdy bylo křesťanství oficiálně přijato, začlenilo se poprvé vyzvánění zvonů jako pozvání k bohoslužbě. V 6. století vydal papež Řehoř I. Veliký nařízení o používání zvonů při významných událostech. Zvony různých velikostí se věšely do zvoniček a věží kostelů či klášterů. Vyzvánění svolávalo věřící, někdy doprovázelo světské radosti jako třeba oslavy nového roku. Zvony zvoní ale i na poplach, při požáru, povodni nebo napadení vojskem; zvonilo se i na zahnání bouře. Cinkání umíráčku doprovázelo člověka na poslední pouti. Zvonily i při významných událostech jako byly svatby.
Řídily však i každodenní život lidí, na venkově se zvonilo třikrát denně – ráno, při východu slunce; v poledne a večer při západu slunce. Večerní zvonění bylo často označováno jako klekání, tímto slovem se však označovalo i ranní zvonění, protože se při nich pokleklo k modlitbě.
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora