Z ARCHIVŮ A KRONIK: O Popeleční středě
V Popeleční středu se konají v kostelích mše, na kterých se uděluje takzvaný popelec. Věřící dostanou na čelo označení popelem jako znamení kajícnosti. Popeleční středa a pak také Velký pátek jsou v křesťanské tradici chápány jako přísné postní dny. Věřící by neměli jíst maso a měli by vynechat jedno ze dvou hlavních jídel dne. Odřeknutí si dobrého jídla, pití a zábavy by nemělo být cílem, ale prostředkem pro to, aby se člověk ztišil a povzbudil k dobrým skutkům.
S koncem vesnického masopustu a začátkem půstu by měly podle tradice skončit i příbuzné městské plesové sezony, muziky, taneční zábavy, hlučné svatby, zabijačky a hodování. Pouze na několika málo místech lidé dodržovali také „pytlový čtvrtek“, tedy čtvrtek po Popeleční středě, kdy se dojídaly poslední zbytky z masopustních hodů a všechno se takzvaně zpytlovalo.
V období raného křesťanství existovala praxe veřejného pokání po spáchání těžkého hříchu. Kajícník byl na začátku Postní doby biskupem vyzván, aby zahájil uložené pokání. Oblékl se do kajícího roucha a hlavu si posypal popelem. Obřadně byl vykázán z kostela a před vchodem až do Velikonoc žádal křesťany o modlitbu. Instituce veřejného pokání se ještě před koncem prvního tisíciletí postupně vytrácela, avšak výmluvné gesto kajícího sypání popela na hlavu se začalo uplatňovat u všech účastníků bohoslužeb.
Papež Urban II. doporučil tento obyčej na Beneventské synodě 1091 pro celou církev. Mužům se popel sypal na hlavu, ženy kvůli povinnému závoji byly popelem znamenány na čele ve tvaru křížku. Zvláštní modlitba pro žehnání popela se objevila až v 11. století. Předpis, podle kterého má být použit popel ze svěcených ratolestí Květné neděle předchozího roku, pochází až z 12. století.
Na Popeleční středu se nesmělo prát prádlo, protože by zůstalo po celý rok stejně špinavé. Pila se svěcená voda nebo kořalka, aby byli lidé v létě chráněni před komáry, a kdo pekl chléb, tomu tento den při pečení údajně pomáhal sám Pán Bůh se všemi svatými. Na vesnicích chodily ráno ženy s hrncem, ve kterém měly rozpuštěné mýdlo, a natíraly tváře mužům, kteří se stále neprobrali z masopustu. Kdo se tomu chtěl ubránit, musel se vykoupit. Za vydělané peníze si pak ženy kupovaly sladký likér a společně ho popíjely. Jinde zase chodíval od stavení ke stavení s lucernou v ruce směšně oblečený člověk a předstíral, že hledá ztracený masopust. Poté, co mu někteří povolili hledat u nich doma, prohledával každý kout a lidé ho se smíchem pozorovali. Za to dostal nějaké zbytky z masopustu.
Zdroj: ADAM, Adolf. Liturgický rok; historický vývoj a současná praxe. Praha: Vyšehrad, 1998. ISBN 80-7021-269-1. Kapitola Popeleční středa
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora