STARÁ ŠUMAVA: Masopustní pondělí

Masopust byl slaven všemi, od nejchudších až po krále. Králové strojili bohaté hostiny a pořádali panovnické masopustní reje, ty se poté přesunuly i na císařský dvůr do Vídně. Zábavy se konaly jak na venkově, tak ve městě. Těm, kdo se slávy nezúčastnil, se posílala bohatá výslužka. Druhý den, na Masopustní pondělí, se pokračovalo v tanci. To byl tzv. “mužovský bál”.

Na takovou zábavu neměla svobodná chasa přístup a musela se spokojit s přihlížením. V kole bylo vidět jen samé ženáče a vdané. Hudebníci pilně vyhrávali, protože furiantští sedláci na nějakou tu zlatku nehleděli. Příchodem renesance a baroka dochází k výrazné oblibě masopustních divadelních her, komedií plných žertů, vtipů a narážek na vlastnosti “Bakchuse”, krále ožralů, kterému byl čten rozsudek a jenž byl následně za své hříchy vhozen do městské kašny, na venkově do rybníka či potoka.

Poněkud morbidním, avšak značně rozšířeným zvykem bylo stínání kohouta, které spočívalo v tom, že nebohé zvíře bylo napřed přivedeno na symbolické “popraviště”, kde mu byl přečten rozsudek a následně bylo ostrým nástrojem popraveno. V některých oblastech se zvíře zavíralo do ohrady s mladíkem, který měl zavázané oči a cep, kterým měl zvíře zabít. Takto se střídali děvečky i chasníci do doby, než zvíře ubili.

Zvyk zcela mizí koncem 19. století. Velmi zajímavým masopustním zvykem je stavba “babského mlýna”, kde byly “mlety staré baby na krásná děvčata” udržovaný na Domažlicku v současném městyse Koloveč. Chasa symbolicky “pochytala” několik starších žen, které za hromadného veselí “nahnali” do mlýna, ve kterém byl ukryt stejný počet mladých děvčat. Ty pak vystoupily z “mlýna” v šatech oněch starších žen kouzlem omlazeny.
I když se masopustní obyčeje lišily v drobnostech kraj od kraje nebo zem od země, to zřejmě nejpodstatnější bylo všude stejné: lidé se mohli svobodně a bez zábran bavit.

Často se to přehnalo, a tak existují i několik staletí stará nařízení snažící se udržet masopust v určitých mezích. Kazatelé tepali nešvary velmi barvitým jazykem – například francouzský kazatel Olivier Maillard: „…bídní křesťané otupělého ducha a těla, kteří se po tři dny cpou jídlem, oddávají se neřestem, opilství a dalším zhovadilostem, se nacpou až k prasknutí a v tomto hýření neustanou až do půlnoci na masopustní úterý. Teprve pak budou vůbec schopni začít dodržovat velikonoční půst.“

Zdroj: Vlastimil Vondruška, Církevní rok a lidové obyčeje, 1991; Jean Veron, Volný čas ve středověku, 2003

Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES

Foto: archiv autora